Zase trocha poezie

22. února 2012 v 13:47 | Ywen |  Něco o mě

Milí čtenáři,

rozhodla jsem se, že tenhle blog bude převážně o mě (ano, jsem egoista), takže bych vám chtěla zveřejnit pár básniček, které mám ráda. Prosím, nehleďte na pořadí a nebudu se tu vypisovat s klasikami, ale spíš s těmi, u kterých mě vážně překvapilo, že je někdo nezná (promiň, Anet :D)-

1. Romance o Karlu IV.

Král Karel s Buškem z Vilhartic
teď zasedli si k dubovému stolu -
ti dva už pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.
»Nuž dej sem zlaté číše, páže,
a nalej vína - dolej výš -
dnes, pane Bušku, cosi zvíš!«
král Karel vesel káže.

»Zde po tom víně, Bušku, slyš,
domácí slunce naše v loni hrálo -
toť první víno, které v Čechách zrálo -
aj tedy vzhůru, pijme již!«
A pili - král však náhle prsknul -
»To že je víno? tenhle kvas?
vždyť ústa křiví, láme vaz! «
a zlostně rukou mrsknul.

»Eh - vezu révu z Burgund sem,«
král dál a dál si v zlosti svojí vede,
a takovouhle peluň mně z ní svede
ta velebená česká zem!
Jsem přesvědčen, když broskve vsadím,
že sčesám trpké trnky s nich,
a chceš-li klidit pustý smích,
zde růže sázet radím!

Však jaká země - taký lid!
vás kdyby učit chtěli všichni svatí,
zda všimnou si jich Češi paličatí -
buď svatý rád, když není bit!
Jak bych zde mlátil otep slámy!
Nechť chci со chci, za krátký čas
se všechno jinak zvrtne zas -
mám já to bídu s vámi!«

Přec zase číši k ústům zdvih',
a napiv se, své velké dobré oči
teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,
ten však je jako pěna tich.
Jen - aby marně nezahálel -
pan Bušek máčel zub a pysk
a víno ku punebí tisk'
a po jazyku válel.

»Ba je to bída teď«, děl zas král
a rychle zavdal sobě vína znovu,
tak rychle, jak by bránil zlému slovu;
však kolem úst již úsměv hrál.
»Mám žízní umřít? - na mou víru,
Ty's oslep', páže - nevidíš,
že přede mnou je prázdná číš? -
a dej mi dobrou míru!

Pij, Bušku - již se nezarmuť -
a poslyš, co Ti král Tvůj moudrý praví:
můj jazyk je jak známo vybíravý -
a našel již v tom víně chuť.
Víš - zkoumat třeba, Bušku milý!
to víno má svůj zvláštní ráz,
zprv trpké, ale milé zas -
my, myslím, už se vpili!«

»»Nu vidíš, králi: tak náš lid!
Má duši zvláštní - trochu drsná zdá se -
však květe po svém, v osobité kráse -««
teď přerušil svůj náhle klid
hned rozveselen Vilhartice -
»»ach přibliž k tomu lidu hled
a přitiskneš svůj k němu ret
a neodtrhneš více!««

2. Marička Magdonova

Šel starý Magdon z Ostravy domů,
v bartovské harendě večer se stavil,
s rozbitou lebkou do příkopy pad.
Plakala Maryčka Magdonova.

Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil.
Pod vozem zhasla Magdonova vdova.
Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot,
nejstarší Maryčka Magdonova.

Kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Budeš jim otcem a budeš jim matkou?
Myslíš, kdo doly má, má srdce taky
tak jak ty, Maryčko Magdonova?

Bez konce jsou lesy markýze Gera.
Otcové když v jeho robili dolech,
smí si vzít sirotek do klínu drva,
co pravíš, Maryčko Magdonova?

Maryčko, mrzne a není co jísti…
Na horách, na horách plno je dřeva…
Burmistr Hochfelder viděl tě sbírat,
má mlčet, Maryčko Magdonova?

Cos to za ženicha vybrala sobě?
Bodák má k rameni, na čapce peří,
drsné má čelo, ty jdeš s ním do Frydku,
půjdeš s ním, Maryčko Magdonova?

Cos to za nevěstu? Schýlená hlava,
fěrtoch máš na očích, do něho tekou
hořké a ohnivé krůpěje s lící,
co je ti, Maryčko Magdonova?

Frydečtí grosbyrgři, dámy ze Frydku
jízlivou budou se smáti ti řečí,
se synky uzří tě Hochfelder žid.
Jak je ti, Maryčko Magdonova?

V mrazivé chýši, tam ptáčata zbyla,
kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Nedbá pán bídných. Co znělo ti v srdci
po cestě, Maryčko Magdonova?

Maryčko, po straně ostré jsou skály,
podle nich kypí a utíká k Frydku
šumivá, divoká Ostravice.
Slyšíš ji, rozumíš, děvucho z hor?

Jeden skok nalevo, po všem je, po všem.
Černé tvé vlasy se na skále chytly,
bílé tvé ruce se zbarvily krví,
sbohem buď, Maryčko Magdonova!

Na Starých Hamrech na hřbitově při zdi
bez křížů, bez kvítí krčí se hroby.
Tam leží bez víry samovrazi.
Tam leží Maryčka Magdonova.

3. Škaredý holky

Škaredý holky,
ty se drží zpátky,
jsou samy sobě na posměch.
A vždycky mají
krásný kamarádky,
a proto mají v lásce pech.

Jsou spolehlivý
jako tažný koně,
drží tě, když ti hrozí pád.
Nestojí o dík,
vědí, že se pro ně
nebudou nikdy kluci prát.
Škaredý holky
nikdy nejsou v právu,
vypadnou vždycky z pořadí.
Srkají život
jako hořkou kávu,
zvykly si, nikdy nesladí.

Zrcadlu řeknou:
"Holka, ty máš ránu!
Leda tak slepci přijdeš vhod."
Rády se trápí,
usínají k ránu,
co by byl život bez trampot.

Řeknou ti: "Hele, zmiz a zanech řečí,
nestojím o tvý ohledy!
Škaredý holky nikdo nepřesvědčí,
že vůbec nejsou škaredý.

4. Havran

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dveře - a pak už ne.
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou jen a pak už ne."

Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.
Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
"Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně -
jednou jen a pak už ne."
Tu má duše vzrušila se; řek jsem bez rozpaků v hlase:
"Prosím, pane nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné,
že jste klepal vy" - poté otevřel jsem úslužně -
venku tma a víc už ne.
Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení "Lenoro!", zní zimničně,
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna dí zimničně
jenom to a víc už ne.
Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne -
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne"; -
vítr a nic jiného už ne.
Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.
Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
synu podsvětí, a přece, proroku, pojď hádat mně -
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"Proroku," dím, "mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru, kdy v náruči své přivine" -
havran dí: "Už víckrát ne."
"To řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podsvětí, satane! -
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne."
Pak se klidně uvelebí, stále sedí, stále sedí,
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín jímž uhrane,
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchopí se - víckrát ne.

5. NOVODOBÁ ROMANCE O KARLU IV

Král Karel s Jitkou z Velhartic
teď zasedli si k dubovému stolu.
Ti dva již pili mnohou číši spolu
a zapěli si z plných plic.

"Nuž dej sem zlaté číše páže
a nalej vína, dolej výš,
dnes, milá Jitko, cosi zvíš,"
král Karel vesel káže.

Pak zavdal si a rázně utřel bradu.
"Právě se vracím z nebeského hradu
a ve své duši nebudu mít klid
dokud se nedozvím, jak má se český lid."

"Můj milý pane, chceš-li zvědět více
tož v přestrojení opustíme Velhartice
a máš-li v sobě dosti odvahy,
tak vydáme se pěšky do Prahy."

Dříve než noc se v jitro přetavila
tak Jitka s králem hrad svůj opustila.
Mělnickým vínem lehce opojeni
za poutníky jsou oba přestrojeni.

Hned v první krčmě poručil král pivo.
"A sakra, nějak podražilo.
Doufám, že lidu nežije se těžce."
Vece, když tahá groše z měšce.

"Tož radši Jitko popojdeme dál,"
dí římský císař, z boží vůle král.
A tak jdou dále, stále pospolu
okresní cestou, plnou výmolů.

"Což v Čechách nejsou cestáři?
Či se jim práce nedaří?"
Diví se císař převelice
když přicházejí do Sušice.

"Pohlédni Jitko, toť i moje dílo
za šest set let se příliš nezměnilo.
Však co to vidím za davy
na břehu řeky Otavy?"

"To trhovci jsou milý králi
co přišli k nám z veliké dáli"
"Toť zřím, neb mají šikmý zrak.
Mně z toho Jitko trefí šlak."

"Zboží mi cetky připomíná,
na všem je nápis Made in China.
Já spálil bych jej na hranici.
Což Češi nejsou obchodníci?"

Do Prahy vešli časně zrána
tam co dnes stojí Prašná brána.
Karlovi slov se nedostává,
z toho co vidí, točí se mu hlava.

Ta brána, kdysi dřevěná
je z kamene a není zavřená.
To krále velmi potěší.
"Mí Pražané se těší bezpečí."

Tam co kdys stála malá branka
čte nápis Česká národní banka.
Zvědavost jeho nezná odklad.
"Tam králi leží český poklad."

"Jak veliký je," ptá se král.
Odpovědi té se nenadál:
"Mínus bilion a další miliardy."
Král málem omdlel z této dardy.

Rozhořčen vece Karel na to
"Kdo rozkradl mé české zlato?"
Rozzuřen z téhle pohany,
spěchá na Pražské Hradčany.

"Hle Jitko, jaký krásný sál !
Zde cítím se zas jako král.
Něco mi ale v duchu říká,
že přicházet vidím následníka."

"Že Václav jeho jméno je?"
Král upřímně se raduje.
"Tak v tomhle není žádná změna,
i já měl syna téhož jména."

Však v tom je Václav zarazí.
"Máte občanské průkazy?"
"Mám svoje slovo, a co je víc!
Král Karel jsem, zde Jitka z Velhartic."

"Chci zjistit, proč v bance není
královské zlato, celé české jmění.
Že tuneláři? Hněv mě jímá.
Já nazval bych to: Sprostá zlodějina."

"Jak ztrestali jste podvodníky?
Že na Bahamách jsou a zdrhli do Afriky?
S tím na mne nechoď, milý synu!
Tuším, že i ty na tom máš vinu."

Já na tvém místě stínám hlavy
nebo je v koši spouštím do Vltavy."
Králi se červeň žene v tváře.
"Jitko, zavolej rychle pro lékaře."

"Že nejbližší je v Německu?
Tak doběhni aspoň pro decku
vína mého zprvu trpkého
nakonec však milého, mělnického."

Král unaven byl a na lůžko si lehl
smutně se podíval a hlavu lehce zvedl.
"Kam jsme to moji Češi dospěli,
vždyť skončili jsme všichni v …prdeli".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama