Leden 2012

Amélie z Montmartru s Anet Mikuláškovou :D

26. ledna 2012 v 16:11 | Ywen |  Něco o mě
Jako obvykle jsem po dlouhých minutách neúprosné nudy zase po nějakém čase zavítala na YouTube. Psala jsem jedno slovo za druhým a čekala, jakou písničku mě chtrý vyhledávač najde. A světe div se, vyšla mi právě tahle.


Je to (samozřejmě pouze čirou náhodou) jedna z mých nejoblíbenějších. Pustila jsem ji a na chvíli se jen zaposlouchala do hudby a najednou jsem před sebou viděla Anet, jak v černých kalhotých a tom červeným tričku s volány vepředu a těma svýma řetízkama, náramkem a prstýnkama hraje v garáži na piáno. Prsty jí tančí po klapkách a kývá se zepředu dozadu jako profesionální hráčka. Ani vlastně nevím, jestli Amélii umí, ale myslím, že ano. V mých představách určitě. :D Tak aspoň vidíš, Anet, že na tebe pořád myslím.

Hm...

23. ledna 2012 v 17:16 | Ywen |  Něco o mě
Hmm, tak nějak došla inspirace. Říkala jsem si, že už jsem dlouho nic nenapsala, ale nemám o čem psát. Jedině, že by někoho zajímalo, že jsem v pátek večer dělala s mamkou na posteli kotouli, že jsem asi dostala čtyřku z němčiny na pololetí, že jsem měla referát o Johance, který byl opravdu, řekněme si to upřímě, perfektní (ano Honzo, samozřejmě taky díky tvému přednesu) :D. Ale vážně, byl docela povedenej, a na konec snad zajímá někoho, že jsem dneska snídala zelňačku, protože ji prostě miluju? :D Asi ne, ale mně to nevadí. :D Teď si jdu dát na véču, než pojedu :D tak zase někdy.
PS: Ta plívka byla Hustomrtěkrutopřísná... (nevim, co to je, ale líbí se mi to)

Referát: Johanka z Arku

19. ledna 2012 v 20:38 | Ywen |  Jednorázovky
Tenhle článek je v jednorázovkách, protože je to v podstatě můj výtvor
Na zítřek máme referát a mě by zajímalo, jestli je dost srozumitelný a tak, jestli v něm není moc chyb, jak gramatických tak historických, prostě mi to co nejvíc zkritizujte, což určitě nebude problém :D
PS: když mi hlava už moc nebrala, něco jsem okopírovala. Asi jeden odstavec.

Johanka z Arku zvaná též panna orleánská se narodila 6. ledna roku 1412 ve vesnici Domrémy. Její rodná víska se nacházela na jihu Francie, v té době okupované vojsky anglického krále Jindřicha VI.. Již od svých čtrnácti let dívka slýchávala hlasy svatých, které ji vzpouzely k tomu, aby opět vzchopila francouzské vojáky, které mezitím drtila anglická vojska uprostřed stoleté války. S boží milostí se z prostinké venkovské dívenky stala sjednotitelka Francie.
Anglický král Jindřich V. a francouzský král Karel VI. podepsali smlouvu, že francouzskou korunu získá anglický panovnický rod Lancasterů. Tím byly zrušeny dědické nároky dauphina Karla (šlechtický titul pro nejstaršího prince, dědice trůnu). Po smrti Karla VI. se dědicem stal anglický princ a Dauphin Karel se vzdal. Tehdy se zrodil široký lidový odpor proti anglickým okupantům.
V roce 1429 se Johanka vydala s drobným doprovodem ke Karlu VII. do Chinonu, kterého svou upřímností a přímostí nakonec přesvědčila o tom, že ona je ta vyvolená, která vrátí zemi svobodu. Po několika týdnech dostala malé vojsko a na svou korouhev si nechala vyšít květ lilie a slova Jesus Maria. Třikrát varovala anglická vojska, že pokud se nevzdají a neodejdou v míru, začnou se Francouzi bránit. Jejím výstrahám se ale angličané vysmály a tak po dvou měsících Johanka z Arku osvobodila první město Orleans, dále se vrhla na města Jargeau a nakonec k tehdy hlavnímu městu Meungu. Pro Johanku to byl obrovský úspěch, když vrátila Francii její hlavní město a dala jí krále, kterého doprovázela na cestu do Remeše, kde byl korunován na Karla VII.
Čím více ale Johanka získávala na slávě, tím víc neoblíbeným se stával král, což pro něj nebylo zrovna prospěšné a tak Johance svěřoval čím dál menší zato nebezpečnější úkoly. Na podzim 1429 zaútočily její oddíly na Paříž, bez královy podpory však neměly šanci a tak o pár měsíců později byla - patrně zradou - Johanka zajata Burgunďany, kteří byli spojenci Anglie.
Kouzlo Johanky však nepřestávalo na lid působit, takže se Angličané rozhodli jednou provždy s dívkou skoncovat. Zajatkyni koupili za 10 000 liber a odvlekli ji před anglický soud, který měl prokázat její spojení s ďáblem. V předem rozhodnutém procesu, který řídil francouzský biskup, byla odsouzena jako čarodějka a kacířka. Dne 30. května 1431 byla devatenáctiletá Jana na malém náměstíčku upálena.
Když si Karel VII. zajistil vládu nad Francií, požádal o obnovení církevního procesu a prohlásil Johanku za oběť justičního omylu. Roku 1909 byla blahoslavená a roku 1920 svatořečená.

Abyste věděli, já jsem do Johanky blázen a tak 95% toho, co je tady, jsem včetně letopočtů věděla :D. Jsme na sebe hrdá aspoň za tohle.


Směr kyslík :-D

15. ledna 2012 v 16:32 | Ywen |  K vypracování těla a zvýšení sebevědomí
Tak jsem umyla nádobí a poklidila kuchyni. Teď už ale opravdu vyrážím směr čerství vzduch s pejsánkem, abych si trochu vyčistila hlavu před tím ohavným večerním učením. Už ale musím jít, než bude úplná tma.
PS: Není to zrovna nejvýřečnější článek, ale obsahuje všechno, co mám potřebu vzdělit.

Nedělní oběd, spíš nedělní kalorická bomba

15. ledna 2012 v 14:40 | Ywen |  K vypracování těla a zvýšení sebevědomí
No jo, jak už to tak bývá, jsem se samozřejmě mamce zapomněla svěřit, že se pokouším něco schodit a proto nemohla tušit, že mi nepřijde zrovna vhod, když poobědváme smažený kuřecí rolky... Co se dá dělat, jíst se musí a já ani smažený nechci úplně vyloučit. Nepatří mezi nejzdravější, ale je dobrý.
Po obědě jsem aspoň pomohla s nádobím, jinak bych si zase sedla ke komplu nebo k učení a to bych se nehýbala už vůbec. Je teda pravda, že v jednu jsem si zalezla do peřin a dívala se na pohádku, ale to je už taková tradice, že se každou neděli dívám. No a teď, jak to tak vidím, zkejsnu na celý odpoledne u komplu, protože se mi nic nechce. :D Jsem prostě lenoch :D.
PS: Už se nemůžu dočkat, až bude zase teplo, abych mohla chodit ven, protože tohle počasí mě vyloženě odrazuje.
PS 2: Možná odpoledne aspoň vytáhnu ven Ťapku (to je pes, kterýho mám u prarodičů).

Zase úplně naopak

14. ledna 2012 v 22:38 | Ywen |  K vypracování těla a zvýšení sebevědomí
To není možný. Před čtyřma hodinama jsem napsala článek jak kašlu na cvičení a stejně jsem teď trávila na šlapadle (to je taková věc, kterou naši koupily asi před pěti lety a je to v podstatě orbitrek bez rukojetí) čtyřicet minut. Já jsem vážně strašná :D ani tomu nemůžu uvěřit. Pořád si protiřečím. Ale stejně nevěřím, že bych si na něho zítra stoupla znovu. To je jedno, píšu to jen proto, abyste chápaly, jak se cítím. Jednou dole, jednou nahoře. To chápu, ale proč po tak krátkých úsecích? Jenom čtyři hodiny a já naprosto otočím minci. :D To ani není možný :D No co, už je to tak.
PS: To o té nenávisti nebude zase tak horký, ale tohle tělo se mi vůbec nelíbí, jinak bych ho přece taky nechtěla měnit.
PS 2: Mám na něco strašnou chuť, ale už nechci nic jíst. Prostě vypiju skleničku vody.

První obavy...

14. ledna 2012 v 18:23 | Ywen |  K vypracování těla a zvýšení sebevědomí
Hmm, tak už to bude týden.
Je to šest dní, co jsem byla plná nadějí a plánů a představovala jsem sï, jaká budu za pár měsíců krásná.
Teď jsem se ale spíš zamyslela, proč to tak vůbec je. Proč vypadám tak, jak vypadám? Proč jsem to nechala zajít tak daleko? Proč? Nechápu to. Vždyť když jsem byla malá, nebyla jsem tlustá a teď jsem jako prase. Je to nechutný a já to nenávidím. Nenávidím svoje tělo a sebe. Navenek to není tak poznat, aspoň doufám. Snažím se zkrývat, jaká doopravdy jsem, protože je to hnus. Ostatním říkám, že mi to zas až tak nevadí, ale to není pravda. Nenávidím to.
Teď, jestli si to teda čtou, si určitě dva mí přátelé z elgartky, kterým jsem dala adresu svého blogu, říkají, proč to sem teda píšu, když nechci, aby to věděli? Je to proto, že si myslím, že s vámi to není jako s ostatními. K vám chci být upřímná a myslím, že každý o mě nemusí všechno vědět. Vám to ale chci říct.
Každej, kdo uvidí tlustou holku, jak něco jí, řekne si, ta je tak vyřraná a ještě jí? Já ten pocit znám. Proč myslíte, že jsem přestala chodit na koupaliště? Ani nevíte, jakej jsem měla problé vlézt do toho bazénu, když jsme byli na lyžáku.
Já vím, chovám se jako spratek, co se pořád vymlouvá a nic nedotáhne do konce. Nedokážu ovládat samu sebe. Já ale ví, že na to nemám. Prostě teď necítím důvod, proč se vůbec měnit. Vždyť stejně mi to k ničemu nepomůže. Jsem naprosto prázdná. Jediné, co v sobě mám, je nenávist vůči sobě. Kdybych nebyla tak blbá, tak takhle vůbec nevypadám. Za všechno si můžu sama. Kolikrát si říkám, že ani život už nemá cenu, protže jsem prostě nepovedená. Já jsem celá omyl. Nejsem normální. Bohužel. Kolikrát přemýšlím, že si něco udělám. Teď taky. Asi večeři.
No a je to tady. Zase myslím na žrádlo!! Já jsem taková kráva, že to ani není možný!!! Proč kurva proč?!!! Já už nechci, nechci nic, nechci jíst, nechci spát, nechci do školy, nechci nikam, nechci se už přetvařovat, ale kdybych to nedělala, tak se sebou nevydržím... Chci začít znovu s čistým stolem, ale to bych ho nejdřív musela uklidit a na to jsem moc líná. Já jsme tak blbá. Prostě jsem vyžraná jako prase a tak to asi i zůstane, protože jsem až moc neschopná na to, abych zvedla tu svoji tučnou prdel a něco dělala. Je mi líto, opět jsem se zklamala.

Co si vlastně myslí??!!!

13. ledna 2012 v 23:34 | Ywen |  Něco o mě
Už mě to ale vážně sere. Si myslí, že jednou za tejden příde ke mě do pokoje, zeřve mě, že mám bordl a odejde? Tak doprdele když se mu můj pokoj nelíbí, ať do něho neleze! Nebo já to vážně nechápu. Jediný, co tady je, že nemám ustlanou postel a přes židli mám hozený rifle a tričko. No to je vážně bordel jak sviňa :D. A samozřejmě jeden jedinej argument je ,,Co když si sem někoho pozvu a budu mu chtít ukázat, jak bydlíme?" Tak ať je kurva netahá do mýho pokoje, já k němu taky nelezu... Už mě to vážně sere. Co má kdo cizí lest do mýho soukromí? A když sem teda už hodně nasraná, že už ani zatínání pěstí a skřípění zubama nepomáhá, řeknu ,,ale vždyť je to můj pokoj". A na tohle dostanu jednoznačnou odpověď. ,,Tady ti nic nepatří, holčičko." Tak prosim, když mě tady nic nepatří, já taky můžu jít klidně někam do prdele, jak to v prváku udělala moje sestra. Tři měsíce jsme ji neviděli a potom už nikomu nevadilo, že večer chodí ven, že nemá poklizeno, že není to a ono. Ale do mě to budou rejpat pořád.
Před chvílí sem zase přišel a budu se snažit vylíčit náš rozhovor:
,,Co ten bordel tady?" zeptal se mě a ukázal na ony dva kusy oblečení na mém stole, školní tašku pod ním a neustlanou postel. ,,Odpověz mně. Co ten bordel?"
,,Co ti mám odpovědět?" zeptala jsem se, protože nechápu cíl otázky.
,,Už jsem ti snad jasně řekl, že tady budeš mít poklizeno"
,,To jako non stop?"
,,Co kdyby sem někdo přišel?" zeptal se. Pokrčila jsem rameny. ,,No odpověz, co kdyby sem někdo přišel?"
,,Kdo by sem jako měl chodit?" upřesnila jsem otázku a hypnotizovala polštářek se Sněhurkou.
,,No já nevim, třeba si někoho pozvu, budu mu chtít ukázat, jak tady byslíme a ty tady máš takovej mrdník (tohle slovo má strašně rád) A hlavně neříkej, že je to tvůlj pokoj. Tobě tady totiž, holčičko, nepatří vůbec nic. Jenom ten mrdník."
,,Stejně sem nikdo nepříde, tak ho uklidím až ráno (bylo něco po jedenácté večer)."
,,Už jsem ti říkal, že tady bude pořádek pořád! A jestli nestíháš, tak já ti pomůžu a všechno jako to tady leží vyhodim. Chceš abych to udělal?"
Nic jsem neřekla. Co taky. Jen jsem si v hlavě opakovala Drž už kurva hubu!!
,,A kdyby ses místo sedění u počítače učila, už bys všechno určitě uměla. Dneska tam sedíš celý odpoledne."
A teď pro upřesnění. Domů jsem přišla zhruba v 16:45 a seděla jsem s mamkou v kuchyni, protože můj milovaný tatíček seděl u komplu. V 17:00 se odebral do ložnice a šel se dívat na zprávy a viděl mě, že jdu k počítači, to ale bylo proto, že jsem si prohlížela obrázky slohů architektury kvůli dějepisu. To mi zabralo asi 15 minut. Takže 17:15 jsem se odebrala na svou postel a šla se učit fyziku, v pondělí píšeme pololetku. Neměla jsem dopsanej jeden zápis, tak jsem se podívala na wiki, jak to vlastně funguje. To bylo asi 17:40, čili po zprávách a můj milovaný tatíček šel kolem do kuchyně a viděl, že jsem pořád na komplu. Odebrala jsem se zpět na postel a když jsem naznala, že bych fyziku mohla zvládnout aspoň na trojku (nejhůř), vytáhla jsem biologii, ze které budeme psát test. Tam mi ale chybí zápis z pletiv a proto jsem šla na chvíli na facebook a požádala kamarádku, jestli by mi zápis neposlala. To se tatíček vracel z kuchyně (to mám ale štěstí, co?). Pak jsem čekala a čekala a nic a v 18:30 jsem se šla podívat na simpsonovi, bez kterých si svůj den nedokážu představit. K počítači jsem si sedla něco po 20:00, abych udělala něco do němčiny a ještě si zopakovat slohy. Pak přišel tatíček a požádal mě, jestli bych na chvíli nevypadla, že se potřebuje podívat na cestu, kudy má v pondělí jet. Asi po dvou minutách, kdy naprosto trapně předstíral, že něco hledá na mapách si zapl Emilku Holubovou a Montezumův poklad a hrál asi do 21:30. Po tu dobu jsem si četla, což je velmi příznačné, protože mě zase neviděl, že bych se učila. Ve 21:30 už jsem byla tak otrávená, že se mi nechtělo nic dělat. Chvíli jsem jen tak ležela a přemýšlela. Když jsem zjistila, že ani v televizi nic nedávají, šla jsem asi ve 22:00 k počítači, kde jsem chvíli hrála Diabolo II. a pak si pustila pár písniček. V tom přšel otec a dál se to odehrálo tak, jak jsem už napsala.
Tak chápete to? Doufám, že si aspoň někdo přečte celý článek a pochopí mě, protože já to nechápu. Ale vždycky, když se učím, tak on u toho není. Já nevím, jak to dělám, není to schválně, ale je to tak. A on s tím má strašnej problém. Samozřejmě pak mě to tak vytočilo, že jsem prostě musela napsat tenhle článek. Ale to už je vážně všechno, musím jít spát.
Dobrou noc a pevný nervy těm, který bezdůvodně prudí jejich rodiče.

S novým rokem do nového života

8. ledna 2012 v 13:09 | Ywen |  K vypracování těla a zvýšení sebevědomí

Milí čtenáři,

pokoušela jsem se o to snad tisíckrát a skoro pokaždé to mělo stejný výsledek. Tentokrát jsem si ale na pomoc vzala svá novoroční předsevzetí a doufám, že tentokrát to už vyjde. Hodlám konečně zatočit se svými kily a získat toužené sebevědomí. Doufám, že mě budete podporovat aspoň formou komentářů a byla bych ráda, kdybyste připojili třeba i svůj vlastní příběh (jestli chcete nějaký zveřejnit, pošlete mi ho na povidky-ja@seznam.cz).
Doufám, že se mi to podaří, držte mi palce. Bude to chtít ale hodně vytrvalosti, která mi bohužel chybí, odpírání a hlavně čas. Vím moc dobře, že je to běh na dlouhé trati, ale důležité je, že doběhnu do cíle.
Teď už ale vážně musím jít, mám ještě spoustu práce.
Nehodlám se vymlouvat, že nemám čas. Je to pravda, nemám ho na zbyt, ale kdo chce, ten si čas udělá. Vždycky si udělám čas na to, abych šla na blog nebo na chvíli na facebook (který je, řekněme si to upřímě, strašný žrout času).
Tak to by bylo asi všechno, teď už začíná moje oblíbená pohádka, ano pořád se dívám na pohádky :D.

Tak pá zas někdy příště.
Ivanka