Trochu věčné poezie

16. prosince 2011 v 22:08 | Ywen a Shakespeare |  Něco o mě
Naposled, oči,
naposled, paže, obejměte ji!
A vy, mé rty, vy brány dechu navždy
polibkem upište se nebytí.
...
Na zdraví, lásko! Lékárníku, dík!
Lék působí. - Umírám v políbení.

Co to áš v ruce, lásko? Cos to pil?
Tak tedy jedem ses mi zahubil?
Lakomče! Všechno vypils? Ani krůpěj
nenechals mně? Budu tě líbat na rty.
Snad na nich ještě trochu jedu lpí
a dá mi zemřít na léčivý doušek.
Tvé rty jsou ještě teplé.
Hluk? Tak tedy zkrátka. -Vítej, drahá dýko!
Zde je tvá pochva! Zde si rezavěj!

Už s chmurným mírem vchází chmurný den
a samo slunce těžkou hlavu zkrývá.
Jen zprostit toho, kdo je nevinen,
a trestat provinilé ještě zbývá.
Však věčně bude srdce jímat znova
žal Juliin a bolest Romeova.

Listuju si tady tam Shakespearem (momentálně totiž čtu Hamleta, ale všechny jeho tragédie mám v jedné knize) a padly mi do očí tyto řádky. Je to neuvěřitelné. Dovolte mi, abych vás seznámila s mím počínáním s touto knihou.
Je tomu pár let, dovoluji si tvrdit, že v té době jsem na takovou to literaturu nebyla zralá, co jsem si přečetla Romea a Julii. Louskala jsem ji strašně dlouho a pořád jsem se nemohla dobrat konce. Každému drhému slovu jsem nerozuměla a proto jsem naznala, že Shakespere nebude asi tak dobrým autorem, jak se zdá všem okolo mě. Jak říkám, je to už dávno.
V září jsem dostala papír povinné četby a když jsem se prokousala Biblí a Sofoklovou Antigonou, skočila jsem směle na Hamleta. Zprvu se mi tedy moc nechtělo, vzhledem k mím fřívějším zážitkům, ale nedala jsem se a po chvíli začtení se mi tajil dech. Něco tak překrásného jsem asi ještě nečetla. Nešlo mi do hlavy, jak by někdo, kdo napíše jednu hru tak dokonalou by mohl napsat jinou, která za moc nestojí a to mě donutilo si Romea a Julii přečíst znovu. Chci ale nejprve dočíst toho Hamleta. Na zkoušku jsem ale jen tak někde knihu otevřela a přečetla si jeden z mnoha Romeových monologů. Najednou jsem ucítila tu krásu slov a nechápu, jak mi tenkrát mohla připadat tak divná.
A pak jsem prostě dostala nutkání napsat tenhle článek, vypsat se ze všech svých pocitů. Prostě pokaždé, když se zase spojím s Hamletem, jeho slova cítím u srdce. Hrnou se mi slzy do očí a svírá se mi žaludek. Taková krása, tolik citů. Doslova prožívám děj spolu s postavami. Nechápu, že na mě něco může tak působit. Prostě i teď, když na to jen myslím, mi tělep projíždí všechny ty pocity od nádherných až po husí kůži. Bože, být tak u zrození těchto veledíl! Pohlédnout autorovi do očí. A pak už snad jen omdlít a nebo se probudit.
Jsem na sebe hrdá, po dlouhé době zase jeden kvalitní článek, do které jsem investovala čas a sto procentní snahu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama