4. kapitola: V nemocnici

17. srpna 2011 v 21:49 | Ywen |  Příliš mladá pro život
Spala. Spala dlouho. V hlavě se jí promítali vzpomínky jako film v kině na plátno. Vybavovala si je jak útržky různých scén. První scéna. Byla oslava jejích čtvrtých narozenin. Měla učesané dva copánky a na sobě modré šatičky s barevnými motýlky. Všichni čekali, jenom táta nikde. Pak je večer. Máma se hádá s opilým tátou. Brečela a křičela na něj. Uhodil ji až spadla na zem. Pak začala plakat a křičet i ta malinká čtyřletá holčička. Vzal ji do rukou a když ji otáčel, aby jí mohl pořádně zpráskat, zlomil jí ručičku. Její malou ubohou ručičku. Další scéna, maminka balý kufr, ten největší, co doma našla. A pak už jsou pořád sami. Tátu už nikdy neviděla. A pár posledních scén, je jí patnáct, sedí v parku s chlapcem, je jí sedmnáct, leží ve svém pokoji, s tím samým chlapcem a pak je jí osmnáct a jde to z kopce. Ten samý chlapec, co s ním prve byla tak šťastná, se jí začal vzdalovat. Nechodil domů, opíjel se a v tom nejhorším stádiu byl agresivní. Nejednou si makeupem a pudrem zamaskovávala modřiny na tváři nebo pod okem. Když se napil, měl neuvěřitelnou sílu. Přísahala si, že ho opustí. A teď, o pár let později, spolu v novém domě. No není to ironie? A čekají spolu dítě.

S touhle krásnou myšlenkou se začala probouzet.
Čekají spolu dítě.
Natáhla ruku, aby pohladila své vystouplé břicho, ale, co to? Kde je, kde je?
,,Co- kde..." blekotala rozespale. ,,Kde je? Kde je moje dítě?!" volala vyděšeně. Byla v nemocnici.
Spěchala k ní sestra.
,,To bude v pořádku." konejšila ji. ,,Bude to v pořádku, jen si klidně lehněte. Ano?"
,,Ne, já chci své dítě! Chci své dítě!" křičela.
,,Přinesu vám je. Jen si klidně lehněte." říkala klidně sestra a tlačila jí ramena do polštáře. ,,Uklidněte se. Přinesu vám vaši holčičku."
,,Tak ona je to holčička?" zeptala se se slzami v očích. Najednou její tělo ochablo a spadla do peřiny. ,,Mám holčičku." opakovala tiše. ,,Mám holčičku, ano, mám holčičku." šeptala jako blázen.
Sestra odešla. Když odcházela, spatřila žena rozevřenými dveřmi známý obličej.
,,Miláčku, máme holčičku!" volala na něj na chodbu.
,,Já vím, já vím." spěchal k ní.
Objali se a políbili.
,,Máme holčičku." tekli jí slzy po tvářích. ,,Je krásná?"
,,Nádherná." odpověděl s vnitřním úsměvem. Ale smích ho přešel. ,,Nechceš si promluvit?" zeptal se jí.
,,O čem?" nechápala. ,,Stalo se něco?"
,,O tom, co bylo doma."
,,O čem?" zeptala se znova.
,,Ty nevíš?" zapochyboval. ,,Opravdu nevíš?"
,,Ne. Co se stalo?" zeptala se. A položila i otázku, která ji napadla až teď. ,,Proč jsme vlastně tady?"
,,Mělas záchvat, miláčku." řekl opatrně.
,,Cože? Záchvat?" zeptala se. Vůbec si nevybavovala nějaký záchvat.
,,Ano, ale nebyl epileptický. Nevím, co to bylo, ani doktor ne. Mlátilas hlavou o stěnu a křičelas." říkal pomalu.
,,Vážně?" zeptala se nejistě. Zdála se příliš vyděšená. Vzpomínala. Ano, vybavovala si, jak se pohádali, jak byl na ni zlý, vzpomněla si, jak seděla na zemi. A ozvaly se. Zase se ozvaly. Chtěla je utišit. Mlátila opravdu hlavou o zeď.
,, Zavolal jsem záchranku." vytrhl ji z přemýšlení. ,, Nevěděl jsem, co se děje. Ale udělal jsem dobře. Začaly ti kontrakce a za pár hodin jsi rodila. Předčasný porod."
,,A miminko? Je v pořádku?" ptala se zase vyděšeně. Začala se zvedat. Kde jen je ta sestra?
,,Je v pořádku." řekl. ,,Lehni si."
Lehla si, ale vůbec nebyla klidná. Vždyť její holčička se narodila o měsíc dřív. O měsíc!
,,Kolik váží?"
,,Dvě kila osdesát." odpověděl jí klidně.
,,Dvě kila?" vyděsila se znovu. ,,Pane bože. Dvě kila!"
,,Osmdesát." připomněl jí. ,,Buď klidná, už je všechno v pořádku"
,,Ne, není. Nebude to v pořádku, dokud ji nebudu držet v náručí."
,,Miláčku, uklidni se. Máš rozbitou hlavu, jestli si to neuvědomuješ."
Rozbitou hlavu, snad jsem z ní vymlátila ty hlasy...
Do místnosti vstoupila sestra.
,,Tady ji máte. Gratuluji, je to krásná holčička." říkala a podala ji ženě. ,,Nechám vás ještě chvíli o samotě, pak už ale budete muset jít."
,,Ty jsi tak nádherná." tiskla si malinké miminko na prsa. ,,Jsi tak maličká. Moje malá žabka."
,,Je krásná po tobě." usmál se na ni. Ona ho však nevnímala.
,,Jsi krásná. Moje malá holčička. Moje malá Ema."
,,Ema?" zeptal se překvapeně. ,,Miláčku, schodli jsme se na Tereze."
,,Ale ano, jsi moje malinká Ema."
,,Já už jsem nahlásil Terezu." ohradil se.
,,Je to Ema." podívala se na něj stroze.
Zaťal pěsti. Doktor říkal, ať jí neodporuje. Prý neví, v čem její ,,nemoc" spočívá a dokud to nezjistí, neměli by se pouštět do větších konfliktů. Vždyť u hádky to začalo. Při tomhle ji ale nemohl nechat.
,,Miláčku, je to Tereza." řekl. Nic. Žádná reakce. ,,Dobře, promluvíme si o tom později. Za pár dní tě pustí."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama