2. kapitola: Stěhování

15. srpna 2011 v 21:46 | Ywen |  Příliš mladá pro život
,,Tak pojď, pomalu, opatrně." nabádal svoji snoubenku a držel jí ruce na očích. ,,Pozor, tady doprava."
,,Už můžu?" zeptala se netrpělivě.
,,Ještě pár kroků. Chci, aby to bylo dokonalé." začervenal se. Ještěže měla zakryté oči.
,,Už?" zeptala se znova.
,,Už!" zvolal nadšeně a ruce položil na její ramena.
,,To je nádhera!" vzolala nadšeně.

Stála před malým rodiným domkem, který koupili asi před třemi lety. Jezdili ho společně opravovat a upravovat. Teď byl konečně hotový. Poslední měsíce měla k němu odepřený přístup, prý aby byla překvapená. A to tedy byla. I zvenčí vypadal daleko lépe, než když ho viděla naposled.
,,Líbí se ti?" zeptal se, snad aby ještě podpořil její nadšení.
,,Strašně." ujistila ho a chytila ho za ruku. ,,Půjdeme dovnitř?"
Ano, vypadal daleko, daleko lépoe, než když ho viděla napodled. Stěny už nebyly otlučené s popadanou omítkou, ale pěkně rovné a natřené svétlými odstíny tónujících barev. Taky tu byl nábytek, něco od ní, něco od něho, něco z Aska. Ale teď už to nebylo o ní, nebo o něm. Tyto dvě zájmena muselo nahradit jedno nádherné slovíčko my.
Byla šťastná. Měla muže, i když ne s prstýnkem, měla domov, i když v něm ještě nebydlela, měla dítě, i když nenarozené a už půl roku je neslyšela. Byla opravdu šťastná.
,,Počkej, něco jsem zapomněla v autě." pustila ho a odběhla do staré stříbrné oktávky, co stála před jejich novým domem. Otevřela kufr a vyndala z něj papírovou krabici, co jako malá vídala v amerických filmech a vždycky toužila jednu takovou mít. Nebyla těžká, ani nijak přeplněná. Vlastně se na jejím dně válelo jen pár věcí. Pro ni ale důležitých věcí. Doběhla zpátky do domu.
,,Co to táhneš?" zeptal se jí překvapeně.
,,Jen pár doplňků." utrousila suše. Moc nevnímala, čekala na tuhle příležitost. Z krabice vytahovala věci jednu po druhé. Fotka v dřevěném rámečku, oni dva v obětí. Už si nevzpomínala, kdo to fotil, nejspíš nějaký náhodný kolemjdoucí v parku. Pár porcelánových hrnečků od maminky, tři knihy, pět gramofonových desek a úplně na dně malý kamínek s vybledlým srdíčkem. Sevřela ho v ruce a hlavou jí probleskla vzpomínka, jak jí ho daroval. Seděli v parčíku na dece, sebou měli trochu vína, co doma vzali v baru (jen na malý přípitek, řekla tenkrát mamince) a pár kuřecích toastů. Ona jemu dala malého angličáka (tenkrát je zbíral) a on jí drobnou krabičku převázanou zlatou stužkou. Otevřela ji a uviděla ten nejkrásnější dárek na světě.
,,Co to máš?" zeptal se, když viděl, jak něco mačká v ruce a na tváři má blažený nepřítomný výraz.
,,Ale nic." odpověděla jen tak a kamínek ukryla do kapsy mikiny.
,,Ukaž mi to." řekl a vzal jí ho z kapsy. ,,To není možný. Ty sis ho schovala?" divil se a kamínek převracel v dlani.
,,Jasně. Dívám se na něho pokaždé, když mi chybíš. Nesmím ho ztratit."
,,Víš, přesně proto tě miluju." řekl a políbil ji. Ne dlouze, ne vášnivě. Zamilovaně.
,,Taky tě miluju." zašeptala a polibek mu vrátila.
Zvpomněla si také na jejich první polibek. Seděli u ní doma na posteli a dívali se na nějakou komedii. Pamatovala si, že bylo dokořán rozevřené okno, protože jí byla zima.
(Skoč, má panenko)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama