1. kapitola: Nový začátek

14. srpna 2011 v 21:36 | Ywen |  Příliš mladá pro život
Seděla na posteli, možná jí už omrzelo všechno okolo. Přemýšlela nad světem, nad životem. V pravé ruce svýrala mobil, v levé malý kamínek. Nemusela se na něj dívat, věděla, co na něm je. Malé vybledlé ohmatané srdíčko staré asi pět let. Tenkrát, když jí ho dal k narozeninám, byla šťastná. Opravdu šťastná. Podívala se na mobil. Nic, jen jeho fotka jako tapeta. Už dva týdny nic. Ani nezavolal.
(Vzdej to!)
Co když ji už nemá rád? Co když ji nechce? Ale ano, chce, miluje ji, jako nikdy nikoho nemiloval, aspoň tím ji pokaždé utěšoval. Miluje ji, miluje...

(Nemiluje, ty to víš, přestaň si něco nalhávat. Nechce tě! Už skoro měsíc se tě nedostkl! Dvacet osm dní nic! Je konec!)
,,Zklapni!" rozkřikla se do ticha prázdného pokoje. Slzy jí vytryskly a ruce zaťala v pevné kamenné pěsti. ,,Neříkej mi takové věci."
(Vždyť je to pravda. Nechce tě. Má někoho jiného.)
,,Zklapni! Zklapni! Zklapni!" opakovala pořád odkola, jako modlitbu. Nezabírala. ,,Zklapni!" zašeptala vysíleně. Ruce jí ochable spadly podél těla a dva předměty upadly na zem.
,,Proč mi tohle děláš?" zeptala se a zvedla hlavu ke stropu.
(Ticho.)
Uslzenýma očima neviděla nic kolem sebe, ale dokázala si to velmi živě představit. Malý pokoj, dvě postele přiražené k sobě, pár skříní, televize, počítač, malá knihovna, několik poliček a velké dvojité okno. Ano, to okno ze čtvrtého patra. To okno, co ji láká. Volá na ni.
(Skoč!)
Zvedla se z postele a omámeně přešla k oknu. Odtáhla záclony a otevřela je. Vítr jí odhodil hlasy z ramen na záda a trochu osušil slzy.
(Skoč! Na co čekáš!)
Vylezla na židli, stojící vedle okna u stolu a vystčila hlavu ven. Uviděla mramorové schodiště. Vždycky měla bujnou fantazii, jak říkávala její matka. Možná až moc bujnou. Představila si sebe samu, jak padá. Ten zlomek vteřiny a co cítí? Strach? Uvolnění? Zadostiučinění? Provinilost? A pak jen krev. Temno před očima.
(Skoč!)
,,Ne." řekla rozhodně. ,,To neudělám." řekla a slezla ze židle.
(Srabe!)
,,Zklapni!" okřikla ho. Dávno už ale věděla že nadávky, stěžování, slzy, nic jí nepomůže. ,,Zklapni." zopakovala nervózně.
Slyšela zvonění. Zvonění. Příjemná melodie. Mobil! Určitě volá on! Nezapomněl! Miluje ji! Vrhla se po mobilu jako šelma po své bezmocné kořisti.
,,Ahoj." snažila se uklidnit vlastní hlas. Věděla, že nemá rád, když brečí.
,,Ahoj, chci se omluvit, neměl sem čas. Byl jsem mimo. Promiň." odříkával trochu monotóním hlasem, jako by si předem nachystal řeč a teď ji četl z kusu papíru.
,,To nevadí." usmála se. ,,To se stane."
Už byla zase šťastná.
,,Šťastné výročí, miláčku." řekl na rozloučenou. Snad to myslel od srdce.
,,Šťastné výročí." zopakovala.
Ještě chvíli držela mobil u ucha a jako v tranzu hleděla před sebe. Proč jen je tak nervózní? Proč se jí třesou ruce a chvěje hlas? Měla by být přece šťastná. Řekl, že ji miluje a dokonce nezapomněl. Dnes je to deset let. To není možné. Už deset let. A přitom se to zdá jako včera. Nebo tak dávno... Poznali se, když jí bylo patnáct. Nechtěl ji. Říkal, že je příliš mladá pro lásku. A teď je to už deset let. Skoro polovina jejího života. A on se k ní stále choval stejně. MIluje ji vůbec? Nejsou to jen planá slova, která odříkává, aby se cítila hezky? Malý brouček se jí zase dostával do hlavy a nahlodával všechnu jistotu, co se tam za poslední roky usadila.
(Nemiluje tě. Nechce tě.)
,,Zmlkni." řekla klidně.
(Skoč, má panenko, skoč.)
,,Ticho."
(Skočíš.)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama