Srpen 2011

Oprah show

19. srpna 2011 v 9:33 | Ywen |  Nezařazené
Dneska jsem se dívala na Ohrah show. Do teď jsem si z toho dělala legraci, ale dnes jsem se trochu zamyslela. Byl tam pár-manželé už deset let, šťastní, se dvěma dětmi. Ona lesbička a on gay. Nechtěli se rozvést kvůli dětem a majetku, ale oba měli partnery. V Oprah show vystoupili v roce 2006 a dívala se na ně jedna dívka taky vdaná, která prosě nechápala, jak spolu můžou být dest let a nevšimnout si, že jsou homosexuálové? A za rok tahle holka jela na nějaký seminář a tam se zamilovala do holky. Svěřila se manželovi a ten jí řekl, že mu to nevadí, protože je gay! Jak je ten svět malý.

Prázdniny za chvíli končí, 1. 9. se blíží a já mám strach

18. srpna 2011 v 14:25 | Ywen |  Něco o mě
Prázdniny nám pomalu končí a počet zveřejněných článků na blogu se tenčí. Je to tím, že nikdo nemá čas? Nevím. Já jsem si ho udělala.
V září jdu na novou školu. Samozřejmě, mám velký, opravdu velký strach. Máma vždycky říkala, že strach patří k životu a je přirozený. Ale já si nejsem tak úplně jistá, jestli je ten strach menší, než radost. Bojím se. Mám strach z cizých lidí, z neznáma, z navazování nových vztahů a z toho, že budu muset všechno zase budovat os začátku. Hodně jsem o tom za poslední dobu přemýšlela. Protože chodit na dobrou výběrovou školu a do vynikajícího výběrového sboru není jednoduché. Budu se muset učit a to hodně. Budu muset oželet televizi, což je pro mě hodně těžké. Ne, není to tak, že bych na ní byla závislá, jen nemám ráda ticho a tak ji pouštím pro podbarvení kulis, jestli mi rozumíte. Zkrátka a jednoduše, bojím se změny.
Už vidím svůj normální den. Vstávám před šestou, abych si stihla ještě umýt hlavu, běžím na autobus, kde si ještě opakuju látku, ve škole sedím osm hodin, potom rychle trochu jídla a na zkoušku, ze zkoušky domů tak v osm, do deseti se učit, psát práce a domácí úkoly, pak tak do jedenácti číst povinnou literaturu a když budu napřed tak možná koukat chvíli na televizi, pak spát sedm hodin, abych si trochu odpočala od učení a osvěžila mozek a tělo a další den hurá zpátky do školy.
No tak snad to nebude tak strašné, jak si to představuju, protože takový život je o ničem. Sobotní odpoledne bych chtěla vyhradit přátelům. Mám jich dost a mám je ráda a chci se s nimi stýkat i když už budu na jiné škole. Myslím, že si budeme mít o čem povídat.
S jednou kamarádkou jsme se dohodly, že si 1. 9. musíme zavolat a podrobně si popovídat o všem, co se ten den stalo, myslím, že toho bude hodně.
Teď už mě omluvte, musím jít na chvíli na facebook, abych se na něčem dohodla z kamarádem.
Tak čau a užijte si poslední dva týdny.
Ps: Za celý prázdniny jsem pořád ještě nebyla na koupališti! :(
Ps 2: Proč při psaní tohoto článku odříkávám nahlas to, co píšu? :)
Ps 3: Sakra, zapomněla jsem, že musím uklidit bytovku, protože v sobotu odjíždíme na dovolenou!
Ps 4: Témata týdne jsou týden po týdnu méně kvalitní. Asi je přestanu psát.

4. kapitola: V nemocnici

17. srpna 2011 v 21:49 | Ywen |  Příliš mladá pro život
Spala. Spala dlouho. V hlavě se jí promítali vzpomínky jako film v kině na plátno. Vybavovala si je jak útržky různých scén. První scéna. Byla oslava jejích čtvrtých narozenin. Měla učesané dva copánky a na sobě modré šatičky s barevnými motýlky. Všichni čekali, jenom táta nikde. Pak je večer. Máma se hádá s opilým tátou. Brečela a křičela na něj. Uhodil ji až spadla na zem. Pak začala plakat a křičet i ta malinká čtyřletá holčička. Vzal ji do rukou a když ji otáčel, aby jí mohl pořádně zpráskat, zlomil jí ručičku. Její malou ubohou ručičku. Další scéna, maminka balý kufr, ten největší, co doma našla. A pak už jsou pořád sami. Tátu už nikdy neviděla. A pár posledních scén, je jí patnáct, sedí v parku s chlapcem, je jí sedmnáct, leží ve svém pokoji, s tím samým chlapcem a pak je jí osmnáct a jde to z kopce. Ten samý chlapec, co s ním prve byla tak šťastná, se jí začal vzdalovat. Nechodil domů, opíjel se a v tom nejhorším stádiu byl agresivní. Nejednou si makeupem a pudrem zamaskovávala modřiny na tváři nebo pod okem. Když se napil, měl neuvěřitelnou sílu. Přísahala si, že ho opustí. A teď, o pár let později, spolu v novém domě. No není to ironie? A čekají spolu dítě.

3. kapitola: Záchvat

16. srpna 2011 v 21:47 | Ywen |  Příliš mladá pro život
A bylo po milování. Tep měla ještě zrychlený, dech se jí uklidňoval. Za měsíc rodí, ale co by neudělala pro svého miláčka. Teď usínal vedle ní. Ležel klidně. Měl zavřené oči a ruku v její ruce. Krásný okamžik, chtěla si ho zachovat na později, až jí zase bude mizerně, protože se nevrátil domů, nezavolal, ignoroval ji. Kdyby to takhle mohlo zůstat napořád. Nádherná noc. Před očima se jí objevila dávná vzpomínka jako zažloutlá fotografie. Jsou u něho doma, leží vedle sebe v posteli, prsty propletené, on už usíná a ona si užívá tu chvíli, kdy je s ním, kdy ho má jenom pro sebe. Jejich poprvé a vlastně doteď pořád stejné. Pokaždé je to jen na chvíli. Ten blažený pocit, pocit lásky, vlastnictví. Ano, je její a nikdo jí ho nevezme.
(Jsi si tím tak jistá?)

2. kapitola: Stěhování

15. srpna 2011 v 21:46 | Ywen |  Příliš mladá pro život
,,Tak pojď, pomalu, opatrně." nabádal svoji snoubenku a držel jí ruce na očích. ,,Pozor, tady doprava."
,,Už můžu?" zeptala se netrpělivě.
,,Ještě pár kroků. Chci, aby to bylo dokonalé." začervenal se. Ještěže měla zakryté oči.
,,Už?" zeptala se znova.
,,Už!" zvolal nadšeně a ruce položil na její ramena.
,,To je nádhera!" vzolala nadšeně.

Mstitelka

14. srpna 2011 v 21:43 | Ywen |  Jednorázovky
Stála tam. Jen tam tak stála a usmívala se s bouchačkou u jeho hlavy. Vlastně ji ani ruku nemusela moc zvedat. Seděl na židli ve svém zbrusu novém černém obleku, v ústech roubík a ruce přivázané k opěradlu. Snažil se zachovat si klidný výraz, ale třásl se po celém těle. Cítila to.
,,Myslíš si, že mě znáš?" zeptala se a pistolí mu šťouchla do hlavy. Nervózně pokýval hlavou.
,,Ano, myslíš, ale neznáš. Řekl bys, že jsem jako kniha, jejíž název prozradí veškerý obsah...ale jsem jako počasí. Jen se podívej ven na ty šedé mraky uprostřed léta."
Stála mu mířila na hlavu a obešla ho. Teď stála po jeho levici.
,,Myslíš, že jsem křehká panenka? Schodil jsi mě ze schodů, kopal mě do krve...ale já se nerozbila."
Cítila jeho pot. Byl jím doslova zbrocený. Topil se v něm, jako tuňák ve vlastní šťávě. Ušla ještě pár kroků. Její dlouhé jehly na černých lesklých kozačkách klapaly o zem.
,,Myslíš, že jsem hloupá?" zeptala se zase, sedla si mu na klín, až židle podivně zavrzala. ,,Ano, byla jsem hrozně...ale pochopila jsem, že jsi netvor. Myslíš, že tě ještě miluju? Omyl." přiznala ublíženě. ,,Milovala. A to pořádně."
Vstala. Lehce se rozkročila a stoupla si přímo před něho. Jeho hlava byla teň v úrovni jejích ramen, a to seděl.
,,A teď poslední otázka." řekla klidně, vyrovnaně, jako by na něj už bezmála půl hodiny nemířila dvaceticentimetrovou pistolí. Z úst mu vyndala roubík.
,,Myslíš, že jsem schopná zabít tě?" zeptala se s vážným úsměvem. Nehýbal se. Vlastně se jen třásl. Neodpověděl.
,,Ano."
A vystřelila.
Najednou ucítila velkou úlevu. Má to za sebou. Zvládla to. Ale co příště? To už nechá na jiných.

1. kapitola: Nový začátek

14. srpna 2011 v 21:36 | Ywen |  Příliš mladá pro život
Seděla na posteli, možná jí už omrzelo všechno okolo. Přemýšlela nad světem, nad životem. V pravé ruce svýrala mobil, v levé malý kamínek. Nemusela se na něj dívat, věděla, co na něm je. Malé vybledlé ohmatané srdíčko staré asi pět let. Tenkrát, když jí ho dal k narozeninám, byla šťastná. Opravdu šťastná. Podívala se na mobil. Nic, jen jeho fotka jako tapeta. Už dva týdny nic. Ani nezavolal.
(Vzdej to!)
Co když ji už nemá rád? Co když ji nechce? Ale ano, chce, miluje ji, jako nikdy nikoho nemiloval, aspoň tím ji pokaždé utěšoval. Miluje ji, miluje...

Polička a Francouzi

14. srpna 2011 v 20:11 | Ywen |  Něco o mě
Užila jsem si naprosto úžasnej týden. Měla jsem se jako v bavlnce, prostě na soustředění s Kantilenou je to vždycky dokonalý. Zase jsem si užila spoustu zábavy, trochu líp se poznala i s těmi lidmi, se kterými si moc nerozumím a zjistila jsem, že v Kantileně jsou opravdu všichni naprosto úžasní.
Přijel i Kryštůfek, to je syn našeho sbormistra Jakuba, v červenci měl rok. Je dokonalej a Kubovi jako by z oka vypadl.
Téma celosoustřeďkové hry byli Piráti z Karibiku, a kdyby ste viděli Jacka v podání Elišky... No já sama odbornice na Johnnyho Deppa, jsem je od sebe nemohla rozeznat. Ty pohyby, ta gesta, prostě Jack :).
Na konci soustředění jsme měli koncert s francouzským chlapeckým sborem, který u nás dalšího dne nocoval. Dostala jsem jedenáctiletýho Léo-Paula a sedmnáctiletýho Valentina. Ti kluci byli naprosto úžasní. Oba neuvěřitelně milí a strašní gentlemani. Když sme přijeli, tak mě oba políbili na přivítanou, když jsme jim dali dárky, svačiny, bonbóny, cokoli, tak mě líbali. Čekali na mě s jídlem, abych jedla jako první, pouštěli mě do dveří, já vstávala první od stolu... Bylo to jako pohádka. Loučení bylo dlouhý. Ani ne smutný, ale dlouhý- autobusák se strašně dlouho vykecával :D Když jsme se loučili, tak mě nečekaně zase políbili :)
Na koncertě, který jsme měli společný jak v Poličce tak v brně, zpívali ČESKY ach synku, synku! Já jsem teda navrhovala, že zazpíváme sirény, ale Kuba řekl, že by se to moc nehodilo, protože to bylo šedesát kluků a padesát holek by zpívalo o tom, jak svými plavími vlasy svádějí. No, asi měl pravdu. :D
Bylo to jako pohádka... A teď honem zpět do reality.