Přátelství, část 5

3. června 2011 v 21:35 | Ywen |  Přátelství
Láska je napalici. Nechtělo se mi přemýšlet, hýbat se, hlavně vstávat z postele. Byla jsem ráda, že dýchám. Sandra byla nakonec opravdu v pořádku. Ještě týž den jsem se za ní zastavila a přinesla jí její obíbené mandarinky. Chvíli jsme pokecali a pak mě blonďatá sestřička s výstřihem až k žaludku vykopla, protože už dávno prý skončily návštěvní hodiny. Zájezd do Paříže se stornoval, protože u táty v práci se propouští více jak polovina lidí, proto teď musí pracovat, jako ještě nikdy. ,,Chceš přece ten notebook, abys měla na čem psát ty svoje nesmysly, ne?" řekl mi. Měl sice pravdu, ale do té Francie jsem se strašně těšila. Chtěla jsem se vyfotit před Eiffelovkou. Můj tatínek totiž nikdy nemohl překousnout, že když po vojně s tetou jeli do Paříže, tak mu zakázala jet do druhého patra, že je to moc drahé. A táta nám to pořád připomíná.
Vyhrabala jsem se z peřin. Už jsem vážně musela vstávat. Škola nepočká, i když by mohla. Cestou jsem přemýšlela nad pondělím. Táta na mě přišel v sedm ráno a mrskal mě už v posteli. Když jsem mu řekla, že u sebe nemám vajíčka, ať si vezme v kuchyni, mrskal mě znovu a znovu, dokud jsem nevstala a nepřinasla mu je.
Za pár minut mělo zvonit. Spěchala jsem. Dneska jsem si zrovna vzala boty na podpadku tak vysokým, že jsem na něm sotva chodila, natož běhala. Chvíli jsem to zkusila, ale moc to nešlo. Zula jsem botky a běžela bosa. Vítr mi nadzvedával sukni, pohazoval mi vlasy, cákala jsem se v kalužích a připadala jsem si jako ten největší hippisačka. Tenhle krásný pocit mi ale nevydržel dlouho. Do třídy jsem dorazila tak tak. Školník mi málem zamknul před nosem. Pavla jsem pozdravila a víc jsem se na něho ani nepodívala. Nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Rozhodla jsem se totiž, že nejlepší zbraň proti němu bude ignorace. Sandra mi totiž v nemocnici řekla, že slyšela od Katky, které to řekla nějaká její kamarádka, která to prý zaslechla od nějaké holky z města, že Pavel si večer našel jednu holku, ráno jí ani nezavolal a že to prý nebylo poprvé, co něco takovýho udělal. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, ale rozhodně to byl poslední hřebíček do rakve.

Za pár týdnů se stala další věc, kterou bych nikdy nečekala.Na poslední hodinu jsme měli přinést domácí jogurty, na které nám dal učitel minule recept. Nikomu z nás se to však nepovedlo, místo tuhého jogurtu nám vznikla bílá hrudkovitá hmota, ke které se nikdo neodvážil přičichnout, natož ji ochutnat. Nebyli by to však kluci od nás ze třídy, aby se nevsadili, kdo onu nechutnout tekutinu vypije. Každý přihodil asi dvě koruny a když hmotu plný odporu vypil, pak vyhodil zpět do skleničky a pak zase vypil (já vím, je to nechutný), odnášel si asi padesát korun. Pak za mnou přišel, na rtech ještě bílé stopy po tom nechuťárenství a řek.
,,Mohla bys jít za mnou?"
Nic jsem neřekla, ale následovala jsem ho. Zajímalo mě, co mi chce tak důležitého říct. Zavedl mě po schodech dolů směrem k prvnímu stupni a před gymnasťákem jsme odbočili do jednoho starého už nepoužívaného kumbálku na košťata, kýble a mycí prostředky. Nezamykal se. Chodívali jsme si tam dřív hrát o volných hodinách. Zajímavé. Dřív jsme se sem vlezli tři, teď sotva dva. Pavel zamknul.
,,Tak můžeš začít." řekl s naprosto kamenou tváří.
,,S čím jako?" zeptala jsem se.
,,Myslím to tvoje chování."
,,Nechápu, co tím myslíš." řekla jsem jako by nic a prohlížela jsem si nehty na pravé ruce. Chytil mě za ni, teda dost tvrdě. Vyděsilo mě to. Nikdy nic takového nedělal.
,,Tak to řekni!" zařval. ,,Řekni to nahlas! Prostě ti vadím, nemáš mě ráda, nevadí! Ale víš co? Tohle jsem si od tebe nezasloužil! Tolik let- dívej se na mě- tolik let se tě zastávám, tahám tě z průserů, hájím tě pokaždý, když do tebe někdo reje! A ty se potom ke mě takhle zachováš!" řval na mě. Tekly mi slzy. Tohle si ode mě vážně nezasloužil. Až teď mi došlo, jaký to bylo vůči němu.
,,Udělej pro mě jednu jedinou věc." řekl už trochu klidněji. ,,Řekni mi aspoň proč. Proč mi tohle děláš?"
Hleděl na mě, čekal odpověď, ale já ze sebe nedokázala vykokatat jediné slovo. Beznadějně jsem se rozvzlykala a padla mu kolem krku. Nevím, jak se tvářil, ale za chvíli mě objal a začal utěšovat. Když jsem ho pustila, měl lesklé oči. A mě v tuhle chvíli napadla jediná odpověď.
,,Byla to ochrana před tebou." řekla jsem.
Nepochopil to. Ani jsem nečekala, že by tomu rozumněl.
,,Víš, co je nejhorší věc? Neopětovaná láska." řekla jsem. Teď byla v jeho obličeji směska emocí. Viděla jsem strach, smutek, zlost nechápavost, překvapení a ještě něco. Něco, co jsem nedokázala rozpoznat.Něco nenápadného, přesto velkého. Nejhorší na tom bylo, že měl pořád na puse ten humus.
Ty jeho oči mě dostávaly do kolen. Přivřela jsem oči, naklonila se k němu a on ke mně a snad bychom se i políbili. Pak mi ale něco došlo. Odtáhla jsem se, pustila ho a odemkla dveře.
,,Pavle, utři si ten blivajz z pusy." řekla jsem a s úsměvem odešla.
Řekla bych, že ani z toho, co jsem řekla, nic nepochopil... Njn, to se hold stává :D.
Po tomhle našem ,,rozhovoru" se to nějak uklidnilo samo. Nebylo to tak úžesný jako dřív, ale s tím se samozřejmě muselo počítat. Bylo to v klidu.
Sandra byla ještě pořád v nemocnici, což nás dost znepokojovalo! Něco se jí ,,natrhlo" nebo ,,natáhlo", nějakej sval, tak musela čekat a čekat a čekat. No jo, ono to tak bývá, když se člověk srazí s autem.
Byl konec dubna a Pavel se mě zeptal, jestli půjdu na pálení čarodějnic. Odpověděla jsem, že ještě nevím, že asi ne. Řekl mi, že jestli mi vadí, že tam bude, tak klidně půjde někam jinam. Dlabu na něj.
Nakonac jsem se rozhodla na čarodky jít. Vyzkoušela jsem si celou svoji skříň a nakonec jsem si vzala moje nejoblíbenější džíny, tričko na ramínka a kostkovanou mikinu. Namalovala jsem se, pořádně vykartáčovala vlasy a mohla vyrazit.
Nebylo to nic moc. Už když jsem přišla, většina byla namol. Pavla jsem nikde neviděla a přisedla jsem si k Radce, jedna holka z osmičky, která už nějakou dobu ředila džus vodkou a kolu rumem. Prvně jsem si dala ločka křtěné koly. Nic mi to neudělalo, tak jsem si dala dalšího a dalšího, pak jsem začala s ostatníma tancovat, ani jsem tam nikoho pořádně neznala, ale vůbec mi to nevadilo. Tancovali jsme, zpívali, pak nás vyhodili z hřiště, kde se to konalo, šli jsme na můstky, jenže jsme zapoměli naše ,,ředidla", takže se pilo už jen ,,ostrý" pití. Za chvíli mi bylo, jako bych byla v sedmém nebi. Byla dobrá náladička, dost pitíčka a spousta kamarádů. Snad si to dokážete představit. Jenže pak ouvej, se to nějak zvrhlo... Řekněme, že se tam začli ,,párovat" a to úplně všichni. Vzala jsem si kabelku a snažila se nenápadně vytratit. Pár lidí mě začalo přemlouvat, ať ještě zůstanu, že teprve teď to prý začne být zajímavé. I když jsem byla opilá, pořád jsem věěla, co dělám. Odešla jsem. Jenže se objevil další problém, tentokrát můj. Rozhodla jsem se si celsu zkrátit. Jenže místo, kde jsem stála a místo, kam jsem chtěla jít předělovala asi metrová díra, takový příkop, ktrý dřív zaplňovala voda. Normálně mi tento ,,svah" nikdy nedělal problém, ale teď jsem měla v žilách víc alkoholu než krve. No, zkrať me to, skončila jsem dole a světe div se, usnula jsem. Ostatní si mě zjevně nevšimli.
,,Jano? Seš v pohodě?" třásl se mnou někdo, nevím kdo, protože byla strašná tma a pouliční světla asi držela černou hodinku. ,,Jano?"
,,Hmmmn" zamumlala jsem něco. Původně jsem chtěla říct ,,ano, můj zachránče", ale nějak mi to nevyšlo.
,,Tak poď, zavedu tě domů." zvedl mě a přehodil si mou pravou ruku přes hlavu.
Chvíli sem na něho koukala a pak jsem ze sebe vykoktala.
,,Jagje možný, žmije ten tvuj ksichtak povědomej?" zeptala jsem se s menšími mluvnickými problémy.
,,Ježiši, ty seš sťatá jako kára." řekl. Odtáhnul mě na lavečku, kde mě položil a zase jsem usnula.
,,Sakra, Jano, nebudu tě všude tahat!" zařval na mě někdo a probudil mě z úžasného snu.
,,Jo, ježšmarja." zvedla jsem se. Už jsem začala pomalu střízlivět. Kdo ví, jak dlouho jsem spinkala. Obrysy okolo se začaly vyjasňovat. Možná to bylo tím, že začínalo svítat. A konečně jsem tomu člověku viděla do obličeje. Překvapilo mě to. Vůbec jsem nevěděla, kdo to je.
,,Co je?" koukal na mě.
,,Ty nejseš Pavel, že?" zeptala jsem se jako debil. Chvíli na mě taky tak koukal, pak se malinko usmál a odvětil.
,,Ne. Ten je támhle a telefonuje." ukázal směrem k silnici. Postával tam Pavel a horlivě něco vysvětloval někomu na druhé straně. Za chvíli se vrátil.
,,To byla tvoje máma." řekl mi.
,,A co chtěla?" zeptala jsem se.
,,Jestli si už doma. Řekl jsem jí, žes spala u nás." odpověděl.
,,Děkuju."
,,Jo." řekl posměšně a hodil mi mobil do klína. ,,Ten je tvůj."
,,Dík."
Hlavička moje malá se mi motala a škobrtala sem ode zdi ke zdi, když jsme procházeli úzkou uličkou, Pavel asi krok předemnou. Udělalo se mi špatně, zatmělo se mi před očima a malinko se mi podlomila kolena.
,,Panebože, nemůžeš chodit jako člověk?! Když chceš flámovat, tak se taky musíš umět dopravit domů!" vrčel nevrle a chytal mě za ruku, abych sebou zase nešvihla.
Postavila jsem se na nožky.
,,Tak hele, o nic jsem se tě neprosila, nenutila jsem tě, abys tam šel a nic sem ti neudělala! Laskavě se uklidni a nech toho, já za nic nemůžu." vyhrkla jsem ze sebe. Už mě vážně štval. Bylo od něho sice hezký, že mě vedl domů, ale bez těch poznámek.
,,Jo ták! To seš prstě celá ty. Seš prostě středem vesmíru!" vyjel na mě.
,,Co to zase kecáš? Nic takovýho sem neřekla a ani si to nemyslím!"
,,Ale přesně tak se chováš!" zařval, že se i pouliční světla lekla a raději zhasla. ,,Všechno musí být podle tebe a když není, tak děláš peklo. Seš mrcha!!" zařval. Tak to mě dorazilo. Napřáhla jsem se a dala mu takovou facku, že mě ruka bolí ještě teď. Byla vážně pořádná, ale ani ne zdaleka taková, jakou mi dal on. Nikdy prý holku neuhodil. No, všechno je jednou poprvé a já se zase válela na zemi. Myslím, že by se tam ztrhla docela dost brutální bitka, kdyby se nestalo to, co se stalo. Klekl si a chytil mě za obě tváře.
,,Promiň, promiň, moc se omlouvám. Nechtěl sem..." drmolil rychle, div mu nevytryskly slzy. Vůbec jsem nerozumněla jemu ani sobě, v jedné chvíli se málem rveme, pak se litujeme...
,,Miluju tě." zašeptal.
Cože?!!!!! A pak, pane bože, nemůžu to ani napsat, pak mě políbil!!!! :D Sice jenom krátce a jenom pusinku, ale lepší než nic!! Koukali sme na sebe, ani jeden z nás to nechápal. Myslím, že se chtěl zvednout a dělat, že se to nestalo, ale kapku jsem mu to překazila. Bylo to sice poprvé, co jsem někoho líbala, ale rozhodně to byl ten nejdelší a nejkrásnější polibek... Byli jsme opravdu ,,v sobě"... :D Jak říkám, opracdu jsem to nechápala. Pak jsme se zvedli a šli domů. Po cestě mi tak nějak řekl, co cítí. Když jsem mu řekla, jak to bylo se mnou, tak se nechápavě usmál.
,,To jako myslíš vážně? Takže mi tady rok chodíme kolem sebe a děláme všechno proto, abychom to nezjistili?" zasmál se. Pak jsme se rozloučili.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama