Červen 2011

Popularita blogu

21. června 2011 v 22:41 | Ywen |  Blog
Proč je server blog.cz tak úspěšný?
No ano, máme zde absolutní svobodu slova, víme, že nás za náš názor nikdo neodsoudí, a když ano, vyřídíme si to s dotyčným osobně na jeho blogu, nebo ho jednoduše ignorujeme.
Prostě nemáme strach.
A proč?
Je to tou anonymitou.
Nazýváme se Niky, Karčule, Ywen, Sexi Girl, nebo nějakým jiným zcela jiným pseudonimem a můžeme si dělat, co chceme.
Komukoli nakecáme cokoli a je to jedno, protože nás nikdo nezná...
Právě anonymita je to, čemu se skutečně otevřeme, co nám rozváže jazyk.
Teprve pod její mocí jsme zcela otevření a upřímní.
Není to tím, že bychom se za svoje slova styděli, je to strachem.
Ano, strachem.
Strachem, že nezapadneme.
Strachem, že nás odsoudí.
Strachem, že řekneme něco špatně.
Ale na tomto kouzelném místě včechno mizí.
Teprve na tomto imaginárním místě je ta pravá realita.
Teprve tady jsme to skutečně my.

Magie

21. června 2011 v 22:32 | Ywen |  Nezařazené
Magie?
Je, není?
Dobrá X černá...
K tomu snad jen jedno.
Neříkala bych tomu zrovna magie, spíš ,,zvlášnosti".
Jakto, že nevyléčitelné choroby někdy mizí?
Proč lidé tvrdí, že viděli své zemřelé příbuzné?
Dveře se někdy sami otevírají, svíčky sami zapalují...
Však to znáte.
Na to, řekla bych, neznáte odpověď ani vy, ani já a snad nikdo.
Někdo si ,,hraje" s tarotovými kartami, jiný věšní z koule (mimochodem, z křišťálové koule se čerpá energie xD), další vidí budoucnost.
Něco tady, aspoň podle mě, je a já jsem tomu otevřená.
Ano, já souhlasím s možností, že je tu něco víc, než současnost, než realita, protože dokud jasně nevíme, že je, tak si ani nemůžeme být jisti, že není, jestli teda chápete, co tím myslím.
Ano, už jsem se d toho zase zamotala...
Raději už nebudu fylozofovat.
Dobrou

Škaredý holky

19. června 2011 v 20:19 | Ywen |  Básničky
Tohle je básnička, o které mi řekla moje kamarádka. Přednášela ji na talentovkách. Je úplně drsňácká a myslím, že se vám bude taky líbit.

Škaredý holky

Jiří Žáček

Škaredý holky,
ty se drží zpátky,
jsou samy sobě na posměch.
A vždycky mají
krásný kamarádky,
a proto mají v lásce pech.

Jsou spolehlivý
jako tažný koně,
drží tě, když ti hrozí pád.
Nestojí o dík,
vědí, že se pro ně
nebudou nikdy kluci prát.
Škaredý holky
nikdy nejsou v právu,
vypadnou vždycky z pořadí.
Srkají život
jako hořkou kávu,
zvykly si, nikdy nesladí.

Zrcadlu řeknou:
"Holka, ty máš ránu!
Leda tak slepci přijdeš vhod."
Rády se trápí,
usínají k ránu,
co by byl život bez trampot.

Řeknou ti: "Hele, zmiz a zanech řečí,
nestojím o tvý ohledy!
Škaredý holky nikdo nepřesvědčí,
že vůbec nejsou škaredý.

Zase něco málo o mě

16. června 2011 v 22:17 | Ywen |  Něco o mě
Tak jsem si říkala, že jsem už dlouho nenapsala nic o sobě. Vím, že teď to se zveřejňováním článků nijak nepřeháním, doufám, že se to o prázdninách zlepší. Hlavně bude o čem psát. Teď vám můžu akorát říct něco o škole, protože je to asi nejaktuálnější téma. Takže známky- vypadá to na tři dvojky (abyste to špatně nepochopili, mylsím to tak, že tři budou určitě), no a teď záleží na dvou učitelích. Ten prcní mě má na chemii a tam mám 1-2 a ten druhej na zeměpis a tam je to trochu horší 2-3. Samozřejmě, že bych raději ty lepší známky, já prostě nechci mít na vysvědčení trojku!! Ale byla by to jediná, tak by to ten učitel snad pochopil. No jo, ještě se musím podívat na tu chemii, chce mě zítra vyzkoušet. Tak jo, valim se učit.
A ještě jedna věc, jak jsem říkala, že na začátku prázdnin snad bude o čem psát.
1) musím vám říct to vysvědčení
2) čtvrtýho bude Velehrad, tam jedu na celý den s Kantilenou
3) sedmého se odjíždí na soutěž do Gorizie a doufám, že tam pojedu
29. 6. bude zkoušení na kvarteta a ZPAMĚTI!!! Já to vážně vůbec neumím!! A nevím, co mám dělat... No jo, už musím jít spát. Zítra o půl osmé vyrážím z domu a vrátím se až večer v osm... To zase bude den. Navíc to zkoušení z chemie, pak ještě zkouška s Kantienou... V sobotu u mě spí Mery a večer jsme chtěli jít na chrlický hody, v neděli přijede prababička... Já jsem se za poslední tři týdny vůbec nevyspala. Už teď se mi zavírají oči. Musím jít. Dobrou a držte mi palce.

Diplomek od Girl of lion

14. června 2011 v 9:44 | Ywen |  Blog
Moc děkuju za diplomek od Girl of lion xD. Je moc hezkej. Doufám, že se ti líbí i ten ode mě.

Moji chlapci

12. června 2011 v 18:09 | Ywen |  Něco o mě
A teď pár chlapců, ze kterých jdu pokaždé do kolen.
Dwayne Johnson (39)
Johnny Depp (48) -moje srdeční záležitost, láska mého života xD
Channing Tatum (31)
Josh Hartnett (33)
Vin Diesel (34)
Lee Pace (32)
Neil Patrick Harris (38) - sice gay, ale mně to neva xD
Samozřejmě je jich daleko víc, ale tohle je elita. Asi chápete, jakej typ chlápků se mi líbí :D. Akorát si připadám, že jsem na ,,starší". Ehm, třeba Johnny xD




Diskuse začína

11. června 2011 v 17:59 | Ywen |  Blog
Je sobota 18:00, takže můžeme začít. Tímto oficiálně zahajuji diskusi na téma Státní maturita ano či ne. Uvidíme, jak dlouho bude probíhat, podle toho, jak bude peprná xD. Tak jo. Prosím, aby každý vyjádřil svůj názor. Díky, že se vůbec zúčastníte. Tak, kdo nám přidá první příspěvek a zahájí debatu?

Ženská logika

10. června 2011 v 20:00 | Ywen |  Nezařazené
Ukázková ženská logika. To si musíte přečíst!!!

Vaprávěla jedna žena:
Jedu takhle domů autobusem, který je přeplněný, tak se ani nesnažím štípnout, ale chci oslovit ženu předemnou, aby mi štípla. Ale jak ji mám oslovit? Mám jí tykat, nebo vykat? Tak se trochu zamyslím. Na předposlední zastávce nevystoupila, takže jede na konečnou. Pořádně si ji prohlížím. Je sobota večer a ona má láhev vína, takže jede za mužem, není to láhev nejlevnější, takže za hezkým mužem. U nás na poslední zastávce bydlí jen dva muži, co stojí za řeč. Můj muž a můj milenec. Za mým milencem nejede, tam jedu já, takže jede za mým mužem. Ten má ovšem dvě milenky. Jedna je Andrea, druhá Katrin. Katrin je teď, myslím, na horách, takže je to Andrea.
,,Andreo, mohla bys mi štípnout lístek?"
,,Jasně, my se známe?"

xD xD xD lol..... tak to je fakt za moc

Poraďte.... xD

10. června 2011 v 14:21 | Ywen |  Nezařazené
Představte si takovou hypoteticku situaci. Nějaká kamarádka vám řekne, že je zamilovaná do svého nejlepšího přítele. Prvně mu nic říkat nechce, ale pak to z ní prostě vypadne a on jí na to řekne, že miluje nějakou jinou holku. Tak to neřešíte. Problém je, že to chcete vědět, protože vás zajímá, kdo se mu teda líbí, ale nechcete být vlezlí. Zeptáte se ho nebo ne?

Velká diskuse

9. června 2011 v 21:35 | Ywen |  Blog
Hou hou hou, tímto vás chci všechny pozvat na sobotní diskusi na téma státní maturity pro a proti. Doufám, že se všichni zúčastníte v sobotu 18:00!!!! až do aleluja xD. Doufám, že vás příde co nejvíc, abychom mohli pořádně rozpoutat diskusi.
Zatím bych byla ráda, kdyby jste se zapsali do komentářů, kdo se zúčastní a popřípadě, kdyby vás bylo málo, nebo nevyhovoval čas, se můžeme domluvit na někdy jindy. Taky můžete zatím napsat, ke které straně se připojíte. Taky můžete být samozřejmě nestraní a tiše přihlížet xD. Prosím, aby nikdo zatím nepsal proč se přiklání ke svému názoru. Děkuju, doufám, že vás bude požehnaně xD.

Diplomek pro Girl

8. června 2011 v 22:41 | Ywen |  Nezařazené

Diplomek pro moji SB Girl of Lion!!!! Doufám, že se ti bude líbit.


Pikapi

8. června 2011 v 22:36 | Ywen |  Interwiew
A je tu zase interwiew s blogem. Tentokrát blog Kapi :D

Otázky

1) Ahojky XD, jak se jmenuje tvůj blog celým jménem a kdy a proč sis ho založila?
1) Ahoj.Můj blog se jmenuje pikapi.blog.cz, založila jsem si ho myslím 4. března roku 2011. Je to moje útočiště, kde se můžu vypsat a zarověň se podělit s někým jiným o mých zájmech a podobně :)

2) Kolik máš blogů a z jakého duvodu si zakladaš nové, nebo se stěhuješ?
2) Momentálně mám blogy dva. Jeden zvířecí (http://moje-zvirectvo.blog.cz/) a tenhle deníčkový. Stěhovala jsem se jen jednou a to bylo z blogu o Twilight, který mě přestal bavit, takže jsem se rozhodla, že se přestěhuju na tenhle stavající blog. Jinak se nestěhuju jen tak, že bych řekla " Adioos, už mě to tu nebaví, založím si nový blog" musí to mít pádný důvod. Nové si zakládám tehdy když vím, že to bude něco, o čem se bude dát psát a něco, co bude lidi bavit.

3) Záleží ti víc na návštěvnosti, nebo komentářích, co z toho je pro tebe duležitější?
3) Komentáře i vysoká návštěvnost potěší, ale pro mě jsou důležitější stavajcí návštěvnící. Návštěvnost není zas tak důležitá, aspoň pro mě ne, komentáře když jsou k článku, tím aspoň vidíš, že ten článek někoho zaujal. Za to když je článek samá reklama mám chuť vraždit.

4) Jakým způsobem si zařizuješ návštěvnost, děláš pro to něco speciálního?
4) Komentuju jiné blogy, ale nikdy bych nenapsala komentář typu: "Ahoj máš hezký blog, přid na můj a okomentuj ho" tohle lidi akorát odradí. Takže komentuju vždycky k článku. Taky dělám SB :)

5) Myslíš si, že tvůj blog je už dokonalý, nebo chceš ještě něco změnit?
5) Dokonalý určitě není, změn by potřeboval docela dost, jen je zrealizovat. Já jsem s ním zatím spokojená.

6) Komentuješ blogy podle toho, co si o nich vážně myslíš, nebo ke všem píšeš Hezký blog?
6) Ani za nic bych nenapsala k někomu "hezký blog", vždycky jenom k článkům, Třeba pochválím design, když se mi líbí. Vadí mě i to když mně nědko napíše komentář typu "hezký blog". To se na ten blog radši ani nepodívám, nebudu mu zvyšovat návštěvnost přeci.

7) Jsi spokojená se službami blog.cz?
7) Jak s čím. Ty změny mě ze začátku štvaly, ale už jsem si zvykla. Štve mě to stálé sekaní a ty poruchy. Ale jinak je blog docela dobrým hostingem, na který jsem zvyklá.

8) Co si myslíš o portálu krásná.czí?
8) Krasna.cz, hm občas si tam něco přečtu, když mě něco nadchne, ale jinak tam nelezu. Nebaví mě to tam. Je to portál jako každý jiný.

9) A na závěr shrň svůj blog v několika slovech
9) Blog je jedné střelené holky. Je to blog o mých zájmech, o tom co mám ráda co mě baví. Občas nějaký ten zápis do deníčku :). Blog jako každý jiný.

SPECIÁL

10) A teď trochu netradiční otázka: Kdyby jsi vyhrála milion korun, co by jsi s ním udělala?
10) Milon? tak za 1. je to hoodně malá pravděpodobnost, že bych ho někdy vyhrála. Ale nikdy neříkej nidky :D. Já bych si polovinu nechala a polovinu rozdala, Dala jej na charitu, do zvířecích utulků, lidem a zvířatům, co to potřebují. Koupila bych si potkánky Dumbo, Achatiny, nové vybavení pro zvířata, něco do domácnosti. Ostatní bych si schovala na horší časy a do budoucnosti. :)
Děkuju za rozhovor :)

Já děkuju tobě, Kapi :D

Málo článků?

8. června 2011 v 20:14 | Ywen |  Nezařazené
Možná si říkáte, že píšu moc málo článků. Myslím ale, že to není tak úplně pravda. Já články píšu. Řekněme, že večer jsem vždycky plná dojmů a nadějí a píšu článek. Pak se mi chce spát a řeknu si, že to dopíšu a zveřejním až zítra. Článek teda putuje do rozepsaných a já vypínám počítač. A tady je právě ten problém. Přes noc se mi to nějak rozleží v hlavě a zjistim, že všechno, co jsem napsala, je strašně zidealizované a přehnané. Tak milý článek z rozepsaných přeskočí do smazaných. A proto z pěti článků zveřejním tak jeden. No a to je úplně naprd. Takže sorry, že je tady tak málo článků

Přátelství, část 6

3. června 2011 v 22:03 | Ywen |  Přátelství
Tak takhle nějak to bylo, no. Příběh nás dvou... Byla to ta největší láska mého života. Teda zatím :D Pořád mám uloženou tu sms od Sandry, že mu to mám říct :D. Nakonec mi to řekl on. Ale byla mi strašlivě velkou oporou, nedokázala bych si svůj život bez ní představit. Já vím, že ona vlastně vůbec nic neudělala, ale je to úžasný pocit, když se někomu svěříte a strašně vám to pomůže. No ale abych to dál neprotahovala.
Další den, už jako nový páreček, jsme se stavili za Sandrou na pokoj. Pavel na chodbě z automatu doloval čaj a já jsem si to štrádovala k Sandřiné posteli. Spinkala jako miminko. Chvíli sem na ni zbožně koukala a pak jsem si všimla malého deníčku, který měla v pootevřeném nemocničním šuplíčku. Zvědavost mi nedala. Nikde nikdo nebyl, tak jsem šuplík otevřela a vykoukla na mě malá kožená knížečka. Chvíli jsem přemýšlela, jestli ji raději nemám nechat zavřenou. Ale já ji musela otevřít. Byl to deníček. Já sem si vážně nechtěla číst v jejím deníčku. Ale oči mi sami přistály na té řádce: Miluju ho, nemůžu za to, miluju ho. Ale on miluje Janu a ona jeho. Vidím to na nich. Nechci jim vztupovat do štěstí.
Zatajil se mi dech. Tak Sandra taky. Deníček jsem raděj rychle zavřela a schovala. Sandra se probudila.
,,Ahoj." usmála se rozespale. ,,Jak dlouho seš tady?" zeptala se mě mile.
,,Sandro, já tě mám strašně ráda." řekla jsem a objala ji.
Zarazila se. ,,Co je, stalo se něco?"
,,Ne, mělo by?" zeptala jsem se. ,,Jen tě mám prostě ráda."
Přišel Pavel. ,,Co tady děláte?" zasmál se, když nás viděl.
Setřela jsem sltu a uzemnila jednou poznámkou, kterou rači nebudu zveřejňovat :D.

Tak to by k nám třem bylo asi všechno. Doufám, že se vám můj příběh líbil, protože já jsem si to užila opravdu maximálně. :D A nějaká rada na závěr? Sandra mi vždycky říkala, než začkneš mačkat, ujisti se, že za to ten pomeranč stojí. Já vím, trochu trhlá rada, ale nevadí. Jediné, co k tomu můžu dodat, je, že šťáva stála za vymačkání.


KONEC!!


Přátelství, část 5

3. června 2011 v 21:35 | Ywen |  Přátelství
Láska je napalici. Nechtělo se mi přemýšlet, hýbat se, hlavně vstávat z postele. Byla jsem ráda, že dýchám. Sandra byla nakonec opravdu v pořádku. Ještě týž den jsem se za ní zastavila a přinesla jí její obíbené mandarinky. Chvíli jsme pokecali a pak mě blonďatá sestřička s výstřihem až k žaludku vykopla, protože už dávno prý skončily návštěvní hodiny. Zájezd do Paříže se stornoval, protože u táty v práci se propouští více jak polovina lidí, proto teď musí pracovat, jako ještě nikdy. ,,Chceš přece ten notebook, abys měla na čem psát ty svoje nesmysly, ne?" řekl mi. Měl sice pravdu, ale do té Francie jsem se strašně těšila. Chtěla jsem se vyfotit před Eiffelovkou. Můj tatínek totiž nikdy nemohl překousnout, že když po vojně s tetou jeli do Paříže, tak mu zakázala jet do druhého patra, že je to moc drahé. A táta nám to pořád připomíná.
Vyhrabala jsem se z peřin. Už jsem vážně musela vstávat. Škola nepočká, i když by mohla. Cestou jsem přemýšlela nad pondělím. Táta na mě přišel v sedm ráno a mrskal mě už v posteli. Když jsem mu řekla, že u sebe nemám vajíčka, ať si vezme v kuchyni, mrskal mě znovu a znovu, dokud jsem nevstala a nepřinasla mu je.
Za pár minut mělo zvonit. Spěchala jsem. Dneska jsem si zrovna vzala boty na podpadku tak vysokým, že jsem na něm sotva chodila, natož běhala. Chvíli jsem to zkusila, ale moc to nešlo. Zula jsem botky a běžela bosa. Vítr mi nadzvedával sukni, pohazoval mi vlasy, cákala jsem se v kalužích a připadala jsem si jako ten největší hippisačka. Tenhle krásný pocit mi ale nevydržel dlouho. Do třídy jsem dorazila tak tak. Školník mi málem zamknul před nosem. Pavla jsem pozdravila a víc jsem se na něho ani nepodívala. Nevypadal, že by mu to nějak vadilo. Rozhodla jsem se totiž, že nejlepší zbraň proti němu bude ignorace. Sandra mi totiž v nemocnici řekla, že slyšela od Katky, které to řekla nějaká její kamarádka, která to prý zaslechla od nějaké holky z města, že Pavel si večer našel jednu holku, ráno jí ani nezavolal a že to prý nebylo poprvé, co něco takovýho udělal. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet, ale rozhodně to byl poslední hřebíček do rakve.

Za pár týdnů se stala další věc, kterou bych nikdy nečekala.Na poslední hodinu jsme měli přinést domácí jogurty, na které nám dal učitel minule recept. Nikomu z nás se to však nepovedlo, místo tuhého jogurtu nám vznikla bílá hrudkovitá hmota, ke které se nikdo neodvážil přičichnout, natož ji ochutnat. Nebyli by to však kluci od nás ze třídy, aby se nevsadili, kdo onu nechutnout tekutinu vypije. Každý přihodil asi dvě koruny a když hmotu plný odporu vypil, pak vyhodil zpět do skleničky a pak zase vypil (já vím, je to nechutný), odnášel si asi padesát korun. Pak za mnou přišel, na rtech ještě bílé stopy po tom nechuťárenství a řek.
,,Mohla bys jít za mnou?"
Nic jsem neřekla, ale následovala jsem ho. Zajímalo mě, co mi chce tak důležitého říct. Zavedl mě po schodech dolů směrem k prvnímu stupni a před gymnasťákem jsme odbočili do jednoho starého už nepoužívaného kumbálku na košťata, kýble a mycí prostředky. Nezamykal se. Chodívali jsme si tam dřív hrát o volných hodinách. Zajímavé. Dřív jsme se sem vlezli tři, teď sotva dva. Pavel zamknul.
,,Tak můžeš začít." řekl s naprosto kamenou tváří.
,,S čím jako?" zeptala jsem se.
,,Myslím to tvoje chování."
,,Nechápu, co tím myslíš." řekla jsem jako by nic a prohlížela jsem si nehty na pravé ruce. Chytil mě za ni, teda dost tvrdě. Vyděsilo mě to. Nikdy nic takového nedělal.
,,Tak to řekni!" zařval. ,,Řekni to nahlas! Prostě ti vadím, nemáš mě ráda, nevadí! Ale víš co? Tohle jsem si od tebe nezasloužil! Tolik let- dívej se na mě- tolik let se tě zastávám, tahám tě z průserů, hájím tě pokaždý, když do tebe někdo reje! A ty se potom ke mě takhle zachováš!" řval na mě. Tekly mi slzy. Tohle si ode mě vážně nezasloužil. Až teď mi došlo, jaký to bylo vůči němu.
,,Udělej pro mě jednu jedinou věc." řekl už trochu klidněji. ,,Řekni mi aspoň proč. Proč mi tohle děláš?"
Hleděl na mě, čekal odpověď, ale já ze sebe nedokázala vykokatat jediné slovo. Beznadějně jsem se rozvzlykala a padla mu kolem krku. Nevím, jak se tvářil, ale za chvíli mě objal a začal utěšovat. Když jsem ho pustila, měl lesklé oči. A mě v tuhle chvíli napadla jediná odpověď.
,,Byla to ochrana před tebou." řekla jsem.
Nepochopil to. Ani jsem nečekala, že by tomu rozumněl.
,,Víš, co je nejhorší věc? Neopětovaná láska." řekla jsem. Teď byla v jeho obličeji směska emocí. Viděla jsem strach, smutek, zlost nechápavost, překvapení a ještě něco. Něco, co jsem nedokázala rozpoznat.Něco nenápadného, přesto velkého. Nejhorší na tom bylo, že měl pořád na puse ten humus.
Ty jeho oči mě dostávaly do kolen. Přivřela jsem oči, naklonila se k němu a on ke mně a snad bychom se i políbili. Pak mi ale něco došlo. Odtáhla jsem se, pustila ho a odemkla dveře.
,,Pavle, utři si ten blivajz z pusy." řekla jsem a s úsměvem odešla.
Řekla bych, že ani z toho, co jsem řekla, nic nepochopil... Njn, to se hold stává :D.
Po tomhle našem ,,rozhovoru" se to nějak uklidnilo samo. Nebylo to tak úžesný jako dřív, ale s tím se samozřejmě muselo počítat. Bylo to v klidu.
Sandra byla ještě pořád v nemocnici, což nás dost znepokojovalo! Něco se jí ,,natrhlo" nebo ,,natáhlo", nějakej sval, tak musela čekat a čekat a čekat. No jo, ono to tak bývá, když se člověk srazí s autem.
Byl konec dubna a Pavel se mě zeptal, jestli půjdu na pálení čarodějnic. Odpověděla jsem, že ještě nevím, že asi ne. Řekl mi, že jestli mi vadí, že tam bude, tak klidně půjde někam jinam. Dlabu na něj.
Nakonac jsem se rozhodla na čarodky jít. Vyzkoušela jsem si celou svoji skříň a nakonec jsem si vzala moje nejoblíbenější džíny, tričko na ramínka a kostkovanou mikinu. Namalovala jsem se, pořádně vykartáčovala vlasy a mohla vyrazit.
Nebylo to nic moc. Už když jsem přišla, většina byla namol. Pavla jsem nikde neviděla a přisedla jsem si k Radce, jedna holka z osmičky, která už nějakou dobu ředila džus vodkou a kolu rumem. Prvně jsem si dala ločka křtěné koly. Nic mi to neudělalo, tak jsem si dala dalšího a dalšího, pak jsem začala s ostatníma tancovat, ani jsem tam nikoho pořádně neznala, ale vůbec mi to nevadilo. Tancovali jsme, zpívali, pak nás vyhodili z hřiště, kde se to konalo, šli jsme na můstky, jenže jsme zapoměli naše ,,ředidla", takže se pilo už jen ,,ostrý" pití. Za chvíli mi bylo, jako bych byla v sedmém nebi. Byla dobrá náladička, dost pitíčka a spousta kamarádů. Snad si to dokážete představit. Jenže pak ouvej, se to nějak zvrhlo... Řekněme, že se tam začli ,,párovat" a to úplně všichni. Vzala jsem si kabelku a snažila se nenápadně vytratit. Pár lidí mě začalo přemlouvat, ať ještě zůstanu, že teprve teď to prý začne být zajímavé. I když jsem byla opilá, pořád jsem věěla, co dělám. Odešla jsem. Jenže se objevil další problém, tentokrát můj. Rozhodla jsem se si celsu zkrátit. Jenže místo, kde jsem stála a místo, kam jsem chtěla jít předělovala asi metrová díra, takový příkop, ktrý dřív zaplňovala voda. Normálně mi tento ,,svah" nikdy nedělal problém, ale teď jsem měla v žilách víc alkoholu než krve. No, zkrať me to, skončila jsem dole a světe div se, usnula jsem. Ostatní si mě zjevně nevšimli.
,,Jano? Seš v pohodě?" třásl se mnou někdo, nevím kdo, protože byla strašná tma a pouliční světla asi držela černou hodinku. ,,Jano?"
,,Hmmmn" zamumlala jsem něco. Původně jsem chtěla říct ,,ano, můj zachránče", ale nějak mi to nevyšlo.
,,Tak poď, zavedu tě domů." zvedl mě a přehodil si mou pravou ruku přes hlavu.
Chvíli sem na něho koukala a pak jsem ze sebe vykoktala.
,,Jagje možný, žmije ten tvuj ksichtak povědomej?" zeptala jsem se s menšími mluvnickými problémy.
,,Ježiši, ty seš sťatá jako kára." řekl. Odtáhnul mě na lavečku, kde mě položil a zase jsem usnula.
,,Sakra, Jano, nebudu tě všude tahat!" zařval na mě někdo a probudil mě z úžasného snu.
,,Jo, ježšmarja." zvedla jsem se. Už jsem začala pomalu střízlivět. Kdo ví, jak dlouho jsem spinkala. Obrysy okolo se začaly vyjasňovat. Možná to bylo tím, že začínalo svítat. A konečně jsem tomu člověku viděla do obličeje. Překvapilo mě to. Vůbec jsem nevěděla, kdo to je.
,,Co je?" koukal na mě.
,,Ty nejseš Pavel, že?" zeptala jsem se jako debil. Chvíli na mě taky tak koukal, pak se malinko usmál a odvětil.
,,Ne. Ten je támhle a telefonuje." ukázal směrem k silnici. Postával tam Pavel a horlivě něco vysvětloval někomu na druhé straně. Za chvíli se vrátil.
,,To byla tvoje máma." řekl mi.
,,A co chtěla?" zeptala jsem se.
,,Jestli si už doma. Řekl jsem jí, žes spala u nás." odpověděl.
,,Děkuju."
,,Jo." řekl posměšně a hodil mi mobil do klína. ,,Ten je tvůj."
,,Dík."
Hlavička moje malá se mi motala a škobrtala sem ode zdi ke zdi, když jsme procházeli úzkou uličkou, Pavel asi krok předemnou. Udělalo se mi špatně, zatmělo se mi před očima a malinko se mi podlomila kolena.
,,Panebože, nemůžeš chodit jako člověk?! Když chceš flámovat, tak se taky musíš umět dopravit domů!" vrčel nevrle a chytal mě za ruku, abych sebou zase nešvihla.
Postavila jsem se na nožky.
,,Tak hele, o nic jsem se tě neprosila, nenutila jsem tě, abys tam šel a nic sem ti neudělala! Laskavě se uklidni a nech toho, já za nic nemůžu." vyhrkla jsem ze sebe. Už mě vážně štval. Bylo od něho sice hezký, že mě vedl domů, ale bez těch poznámek.
,,Jo ták! To seš prstě celá ty. Seš prostě středem vesmíru!" vyjel na mě.
,,Co to zase kecáš? Nic takovýho sem neřekla a ani si to nemyslím!"
,,Ale přesně tak se chováš!" zařval, že se i pouliční světla lekla a raději zhasla. ,,Všechno musí být podle tebe a když není, tak děláš peklo. Seš mrcha!!" zařval. Tak to mě dorazilo. Napřáhla jsem se a dala mu takovou facku, že mě ruka bolí ještě teď. Byla vážně pořádná, ale ani ne zdaleka taková, jakou mi dal on. Nikdy prý holku neuhodil. No, všechno je jednou poprvé a já se zase válela na zemi. Myslím, že by se tam ztrhla docela dost brutální bitka, kdyby se nestalo to, co se stalo. Klekl si a chytil mě za obě tváře.
,,Promiň, promiň, moc se omlouvám. Nechtěl sem..." drmolil rychle, div mu nevytryskly slzy. Vůbec jsem nerozumněla jemu ani sobě, v jedné chvíli se málem rveme, pak se litujeme...
,,Miluju tě." zašeptal.
Cože?!!!!! A pak, pane bože, nemůžu to ani napsat, pak mě políbil!!!! :D Sice jenom krátce a jenom pusinku, ale lepší než nic!! Koukali sme na sebe, ani jeden z nás to nechápal. Myslím, že se chtěl zvednout a dělat, že se to nestalo, ale kapku jsem mu to překazila. Bylo to sice poprvé, co jsem někoho líbala, ale rozhodně to byl ten nejdelší a nejkrásnější polibek... Byli jsme opravdu ,,v sobě"... :D Jak říkám, opracdu jsem to nechápala. Pak jsme se zvedli a šli domů. Po cestě mi tak nějak řekl, co cítí. Když jsem mu řekla, jak to bylo se mnou, tak se nechápavě usmál.
,,To jako myslíš vážně? Takže mi tady rok chodíme kolem sebe a děláme všechno proto, abychom to nezjistili?" zasmál se. Pak jsme se rozloučili.