Přátelství, část 4

18. dubna 2011 v 15:47 | Ywen |  Přátelství
Minulo strašně moc času. Utíkaly dny, týdny a jako mávnutím kouzelného proutku byl začátek dubna. Pavel, alespoň jsem doufala, nic netušil, ale jeho vztah ke mně se změnil. Při každé esemesce se loučil trochu jinak a opravdu nevynechal jediné obětí. Začínala jsem si myslet, že bych si možná své tajemství neměla nechávat jen a jen pro sebe. Ještě ale nebyl čas svěřit se Pavlovi, a proto jsem se rozhodla všechno říct alespoň Sandře. O přestávce jsem ji zatáhla na záchod do kabinky. Všechno jsem jí pečlivě vylíčila. Sklopila oči. Uviděla jsem snad záchvěv lítosti a pláč? Ne. Usmála se a objala mě.
,,Jano, já jsem to věděla už dřív." zašeptala s dětskou radostí v očích. ,,A moc vám to přeju." No jasně, to byla moje telepatická kamarádka. Chvíli jsme se jen držely za ruce a hloupě se usmívali jedna na druhou, pak jsme se okamžitě pustily a vyběhly na chodbu. Ozývaly se totiž od tam dost zvláštní zvuky a rytmický potlest. Najednou se mi před očima ukázal dost jedinečný obraz. Filip, ken od barbie Ireny, ležel na zemi s rozraženým obočím a krví tekoucí z nosu, na něm klečel Pavel, jednou rukou ho držel za límec a druhou u pěstí bušil do obličeje. Vrhla jsem se na Filipa jako rozzuřená šelma na svou kořist a Sandy odtáhla Pavla do kouta a vší silou ho tlačila ke zdi. Chvíli se vzpíral, ale když pochopil, že i přes své svaly nemá šanci, vzdal se. Já měla sto chutí ještě jednu Filipovi vrazit. Za krk jsem ho držela při zemi a řádně ho zfackovala. V tu samou chvíli přiběhla učitelka. Že jí to ale trvalo....
,,Co se to tady děje?!" řvala a těkala očima z Pavla s roztrhaným tričkem, Sandru držící ho za obě ramena, Filipa s vystrašenýma očima, mě s napřaženou dlaní, až na loužičku krve na zemi, která si uráčila odkápnout z Filipova rozbitého nosu. Všechny nás zatáhla do ředitelny jednoho podruhém nás podrobila křížovéu výslechu. Pak si nás posadila vedle sebe, Pavla mezi mě a Sandy a začalo to znovu.
,,Takže, ještě jednou, jak to bylo." zeptala se a poklepávala našemi žákovskými knížkami po stole. ,,Pavle?"
,,No, šel jsem po chodbě. Filip vycházel ze záchodů. Omylem (při tom slově učitelka malinko pozvedla pravé obočí) jsem do něj žduchnul. Vážně omylem. Vystartoval po mě. Stihl jsem uhnout a pár jsem mu jich vrazil. Spadl na zem. Říkal jsem si, že průšvih z toho bude tak jako tak, tak mu to aspoň vrátím za všechny ty roky a ty dětska, kterým ubližoval a procházelo mu to. Prostě jsem se neudržel." vysvětloval Pavel a hlavu si opřel do dlaní. V tu chvíli mi ho bylo opravdu líto.
,,Vážně?" zeptala se učitelka. ,,Když jsem přišla, vypadalo to trochu jinak." přivřela oči za malými kulatými brýlemi. Pavel se na mě podíval a kývnul v domění, že ho nechám aby to na sebe všechno vzal.
,,Odtrhli jsme je od sebe. Nic víc." pokrčila jsem rameny.
,,Nic víc?" opakovala nedůvěřivě učitelka a propalovala mě pohledem. Polkla jsem obrovský knedlík v krku, který mě dusil a s diplomatickým klidem jsem odpověděla ,,Ne".
,,Dobře." řekla a všechny tři si nás měřila od hlavy až k patě, přičemž se zastavila u Sandry, která seděla s nožkou přes nožku, ruce složené v klíně a s milým úsměvem na rtech, plným nevinosti. ,,Můžete jít."
S oddychem jsem za sebou zabouchli dveře a vrátili se do poslední hodiny. Až teď jsem si všimla, jak se Sandře klepaly ruce. Chytla jsem ji levačkou a zašeptala ,,Klid." Pavel mě vzal za pravačku. Zastavili jsme se před třídou. Ani jednomu z nás se za uječenou němčinářkou nechtělo. Ten její bubínky rvoucí soprán nastavený na několik milionů decibelů jsme stejně slyšeli i přes dveře.
,,Myslíte," pípla Sandra. ,,Myslíte, že nám může něco udělat?"
Neodpověděli jsme. Přemýšlela jsme, jestli to může nějak ovlivnit vysvědčení, ale stalo se něco, co jsem vážně nečekala. Pavel se začal smát. Nejdřív jsem to nechápala. Pak jsme se ale rozesmála taky. Vždyť už je to jedno. Ten zmetek si o to koledoval už několik let a zasloužil si to, tak co už. Sandře to došlo až za trochu delší dobu.

,,Cože?!" vykřikla jsem uprostřed hodiny. ,,To myslíte vážně?"
,,O takových věcech nežertuju, Jano." zdůraznila učitelka. Koukala jsem na ni a myslela, že mi vypadnou oči z důlků.
,,Klid, nic jí není." konejšil mě Pavel.
,,Jak to můžeš vědět?" zeptala jsem se, nechápala jsem, jak mohou být všichni okolo mě tak klidní.
,,Volala mi."
,,Cože?!"snažila jsem se co nejvíc utišit výkřik. ,,Ona zavolala tobě a ne mě, své nejlepší kamarádce? To není možný. To by mi Sandra neudělala."
,,Tak poslyšte, vážení. Já jsem do této hodiny přišla s tím, že vám něco předám a ne, abych se tady s vámi rozčilovala. Mě nezajímá, co tam řešíte, Jano, mi teď máme hodinu dějepisu a ta je jen jednou týdně, což je žalostně málo. Já bych si tady s vámi ráda povídala, rozváděla ta témata, ptala se na vaše názory, ale nemáme čas. Proto se taky všechno učíme jen tak okrajově." skončila učitelka. Když si sedala, dodala ještě. ,,Já nemám zapotřebí, abych se s vámi pořád rozčilovala, vy obludy."
Tak Sandra je v nemocnici s menšími zlomeninami a lehkým otřesem mozku... To je konec...

Byla středa. Od čtvrtka do pondělí měli být velikonoční prázdniny, pak tři dny přijímaček a na konec od pátku výlet s rodiči do Francie. Jestli byla někdy nějaká možnost mu to říct, tak teď. Čekala jsem na něho v šatně, až příde z oběda. Nervózně jsem poklepávala nohou a dlouhý nehet si zarývala do pravého zápěstí a pak znovu a znovu, až vznikla malá kytička na pár minut vyrytá do mé kůže. Ostatní se začali vracet z jídelny. Pavel byl mezi posledními, jako vždycky v dobré náladě. Srdce mi začalo nervózně tlouct. Počkala jsem, až ostatní odejdou. Měla jsem štěstí, Pavel nemohl najít botu. Osaměli jsme, moje nervozita se vteřinu po vteřině zvyšovala a já ze sebe nemohla dostat ani slovo. Přehodila jsem si tašku přes rameno a s hlubokým nádechem, který na mě má vždycky blahodárný účinek, jsem vykročila blíž k němu. Vůbec jsem nevěděla, co chci dělat a najednou mi to bylo jedno. Bylo mi fuk, co se stane, co mi řekne, co udělá. Chtěla jsem mu říct něco pro mě dost důležitého. Chytla jsem ho za ramena a přitlačila ke zdi, až upadl kousek omítky. Dost překvapeně na mě koukal. Bylo mi to jedno. A pak jsem ho prostě políbila. Stalo se to. Co už. Chtěla jsem ho pustit, odejít a nechat ho o tom přemýšlet, ale polibek mi začal vracet. Ruce jsem z ramen přesunula na vlasy a tvář. Chtěl mě obejmout, ale vzpamatovala jsem se, pustila ho a rychle odešla. Stalo se. Teď jsem všechny své problémy vyřešila. Dokonáno. Ještě jsem si naposledy přečetla esemesku od Sandry se třemi prostými slovy. Řekni mu to.
Ráno jsem se probudila s pocitem sladké volnosti. Všechno je za mnou. Ani nevím, proč jsem si s tím tak lámala hlavu. Podívala jsem se na mobil a úžas skryla milým úsměvem. Asi sedm nepřijatých hovorů. Od koho? Od Pavla. Mobil jsem vypnula, chtěla jsem mít krásný den. Vzpomněla jsem si, jak jsem každý rok pozvala Sandru k nám a vyfukovali jsme vajíčka. Ukápla mi malá slzička.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mery Mery | 19. dubna 2011 v 14:57 | Reagovat

Iwn...! (naštvaná)
je to takové děsivé, přesně tak. sedím tady, čtu ti to nahlas, ty Pando a budu ti tak říkat. To tam nepiš!!!! vole, von tam leží na zemi, je to už asi den!! to je drama. myslíš, že se spolu vyspí? čuči čuči.... Tak ahojda a všem krásný poklidný vesmír.

2 Karčule Karčule | Web | 20. dubna 2011 v 13:20 | Reagovat

[1]: :D Ježš Mery :DD Hej to si zabila.

Ty Pando :DD lol

Poklidný vesmír... :DD

(Ywen jsem to já Kapi, jen se mi nechce odhlašovat se zvířecta ;) )

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama