Přátelství, část 3

2. dubna 2011 v 21:31 | Ywen |  Přátelství
Zabouchla jsem za sebou domovní dveře a tašku hodila na zem. Zády jsem se opřela o bílou ledovou zeď. Slzy mi tekly po tvářích jedna za druhou. Nemohla jsem racionálně uvažovat, vyčistit si hlavu. Přešla jsem do svého pokoje. Hodiny ukazovaly pět a já padla do postele na znak. Srdce mi tlouklo, tváře hořely a slzy pálily. Zavřela jsem oči. Jsem tak pitomá! Zamilovala jsem se do nejlepšího kamaráda! Strašně jsem to chtěla říct Sandře. Poradila by. Ale cítila jsem se divně. Tím, co se stalo, jsem všem okolo jen ublížila. Nenáviděla jsem se. Pavel byl první kluk, ke kterému jsem něco takového cítila. Ani jsem to nemohla nazvat láskou, neměla jsem s čím srovnávat. Možná to bylo tím, že byl tak chápavý, citlivý a přitom ochranář. Byl prostě úžasný.
Nechtělo se mi otevírat oči. Víčka byla moc těžká. Nechala jsem je zavřená.
Probudil mě budík až ráno. Tak nádherně jsem se už dlouho nevyspala. Otevřela jsem okno. Celou místnost okamžitě zaplnil čerství vzduch.Hlavu jsem měla naprosto čistou. Věděla jsem, jak celou situaci elegantně zamést pod stůl. Nejdůležitější bylo, chovat se přirozeně. Jako vždycky.

Spěchala jsem do školy. Chtěla jsem tam být co nejdřív, abych si promluvila s Pavlem. Rozběhla jsem se až ke křižovatce, kde jsem se s ním před několika týdny srazila.
,,Bacha." zakřičel někdo. Samozřejmě Pavel. Jel jako šílenec, ale stihl se mi vyhnout přímo do středu jedné popelnice, před pádem ještě stihnul seskočit z kola. ,,Jednou tě přejedu."
,,Promiň." vyhrkla jsem rychle. ,,Ten včerejšek. Nebylo mi dobře."
,,Takže to nebylo kvůli mně?" zeptal se s úsměvem.
,,Ne, to ne." nechtěla jsem, aby měl výčitky. ,,Nechtěla jsem ti ublížit."
,,To se mi ulevilo. Včera jsem ti chtěl zavolat, ale na konec jsem si to rozmyslel. Nerad bych otravoval." řekl. Byl tak roztomilý, že bych ho nejradši objala.
,,Ty mě nikdy nemůžeš otravovat." usmála jsem se.
Usmál se, tvář se mu rozjasnila a zorničky se zase stáhly do tenkého bodu. ,,Tak jedem." Zvedl kolo, chytil mě kolem pasu, až ve mě srdíčko poskočilo a posadil mě na řidítka. Pavlíčku, já tě tak chci...
Sandra ještě nebyla ve škole, tak jsem celý den seděla s Pavlem. Většina spolužáků a učitelů byla nemocná, tak jsem se na interaktivní tabuli dívali na filmy. Oni se dívali, já a Pavel jsme si povídali.
,,Ještě že tady není Sandra." zašeptal a doplnil jeden křížek na čtverečkový papír posetý desítkami značek v souboji piškvorky.
,,Cože?" zeptala jsem se. Přemýšlela jsem nad dalším tahem.
,,Ten film." řekl. ,,Je to o silných holkách, který mají mindrák z toho, že společnost stojí jen o modelky." upřesnil Pavel. Sandra byla na svoji postavu velmi háklivá a i když si z ní dokázala dělat legraci, net film by asi nezvládla.
,,No jo. Říkala jsem si, že bysme ji měli nějak pomoct. Já ji můžu hlídat v jídle a ty ji třeba vem do posilky." nabídla jsem mu, byl ale proti.
,,Kdyby chtěla, už by s tím něco dělala, nemyslíš?"
,,Ne. Sandy na to sama nemá. Myslím. že bychom ji měli podpořit. Jsme její jediní kamarádi." oponovala jsem Pavlovi.
,,Můžeme jí to taktně navrhnout." usmál se a nakreslil další křížek. Sklopila jsem oči a jen tak pro sebe si dodala Silný holky nejsou jediný, kdo má mindrák.
Blížily se prázdniny a já stále neměla program. Sandra jela za babičkou a Pavel chodil do posilky. V knihovně jsem si proto vypůjčila pár románů a doma si zalezla pod huňatou deku. Nepřečetla jsem ani první stránku a pípla mi smska. Pavel. Ahoj Jani, doufám, že neruším. Mám volňásek na zítra do kina. Šla bys? To víš, že bych šla a jak ráda. Ale v temné místnosti pár centimetrů od tebe nevím, jak bych se udržela. Po pár minutách přemýšlení jsem odepsala jen Co hrají? Krátké stručné a neurčité. Hned pípla další esemeska. Gnomeo a Jůlie. Půjdeš? Naléhal. Chtěla jsem říct ano. Jak ráda bych mu řekla, že nemusím váhat ani minutu a hned odepsat. Na konec stačilo jen krátké V kolik? Stále jsem se vyhýbala přímé odpovědi. 16:30, půjdeš? Tak teď jsem už musela odpovědět. Ráda. Ukončila jsem, aspoň jsem si to myslela, krátký rozhovor. Následovala ještě jedna esemeska. Posílám pusu. Já tobě taky, Pavle!!! A milion. Kdybys tak věděl.
Začala jsem si všímat úplně všeho. Jak se mnou mluvil, jak se loučil a zjistila jsem, že nevynechal jedinou příležitost k obětí. Taky se se mnou krásně loučil ve zprávách. Posílám pusu, nebo obětí, mám tě rád... Tyhle byly nádherné, ale psal i ty, ze kterých jsem neskákala radostí ke stropu. Třeba jsi má nejlepší kamarádka.
Ve škole jsem dělala, že se nic nestalo. Stejně jsme mu to nemohla říct. Teď jsem ho měla jako kamaráda, kdybych mu to prozradila, tak bych ho možná ztratila úplně. A to jsem nechtěla riskovat.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kapi Kapi | Web | 4. dubna 2011 v 17:58 | Reagovat

Ywen přeju ti všechno neejlepší k svátku ♥ Promiň za dnešek ;) :)

2 Kapi Kapi | Web | 15. dubna 2011 v 18:28 | Reagovat

U mě byla kontrola SB,  přijď se podívat jak jsi dopadla http://pikapi.blog.cz/1104/konec-kontroly-trideni-sb :)

3 Kapi Kapi | Web | 15. dubna 2011 v 20:20 | Reagovat

Ok neomlovej se :) Zítra si tě přidám  :))

4 Mery Mery | 19. dubna 2011 v 14:27 | Reagovat

skvěle napsaný, jako ze života xD...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama