Duben 2011

Paranoid

24. dubna 2011 v 17:14 | Ywen |  Nezařazené
Tohle je jedna z nejdrsnějších písniček, co znám.
Je prostě úžasná.
Určitě se na ni podívejte a dám vám sem i text, ať si můžete zazpívat.
Hezkou zábavu

2x:Takovíhle vážný zranění,
to jen zabijáci ocení.
Láska jenom silný zabijí,
a osud si nitky odvijí.
Od tebe mám vypálenej cejch,
nes bych tě na rukou zlomenejch.
Asi tě znám dávno jako svět,
to neříkej vždyť je to pár let.
2x:Bál jsem se že tě nepotkáám,
sám ve vesmíru budeš bloudit
já to znám
2x:Bál jsem se že třeba nejsi
já to znám,
2x:Mám tě jen rád

Takovíhle vážný zranění,
to jen zabijáci ocení.
Láska jenom silný zabijí,
a osud si nitky odvijí.
Od tebe mám vypálenej cejch,
nes bych tě na rukou zlomenejch.
Asi tě znám dávno jako svět,
to neříkej vždyť je to...
já to znám
Kam až můžem spolu dojít,
Jenom nebuď PARANOID.
já to znám,
2x:Mám tě jen rád

Sirény

22. dubna 2011 v 0:22 | Ywen |  Básničky

Poezie se nemusí rýmovat!



Jsme krása, která okouzluje ty nejsilnější
Jsme chvějící se květy z pěny a oparů
Naše prchavé polibky jsou sny mrtvých

V našich plavých vlasech se odrážejí stříbrné slzy vod
Naše pohledy měnivě zářící jsou zelené a modré jako mořské vlny
S šumem, který připomíná něžné chvění obilí
Poletujeme a nemáme křídla

Heldáme něžné vítěze
Jsme nesmrtelné sestry
Nabízené touhám pozemských srdcí

Trochu pravdy na závěr

20. dubna 2011 v 9:00 | Ywen |  Nezařazené
Za každým "DĚLÁM SI SRANDU" je vždy trochu pravdy.
Za každým "NEVÍM" je vždy trochu znalostí.
Za každým "JE MI TO JEDNO" jsou vždy nějaké emoce.
Za každým "TO JE V POŘÁDKU" je vždy trochu bolesti.
Za každým "JSEM JEN PŘÍTEL " je vždy trochu víc
.

Staré, ale pořád dobré? :D

19. dubna 2011 v 22:03 | Ywen |  Nezařazené
Chtěla bych vám sem vypsat pár písniček, které jsou už vážně dost staré a vy mi pak za odměnu můžete napsat, která z nich je nejhorší.

Helena Vondráčková

Lucie Bílá
Chuděrka si musí vybrat mezi zpěvem a životem.

Darina Rolinsová

Ivata Bartošová
Taková mladá, hezká, úspěšná, měla vyprodané haly.... Chlast je svině....

Co je to nic

19. dubna 2011 v 16:14 | Ywen |  Nezařazené
Tento článek se bude týkat podrobné analýzy Ničeho a také Nic. Budou zde také velmi dopodrobna rozvedeny určité představy nijakého prostoru a proto prosím všechny, které to nezajímá, aby se odebrali k jinému článku a nepsali do komentů, že vymýšlím hovadiny. S přáním pevného zdraví - Ywen

Takže pro začátek něco jednoduššího. Co je to nic? Nemůžem jej vdechnout, ochutnat ani ohmatat. Nemůžeme si ho přestavit ani ho popsat. Nevíme ani, jestli nic skutečně existuje. To jen stručně k popisu. Dál.
Schválně jsem na wiki zadala nic a víte, co mi to vyplivlo? Nic xD. A to myslím vážně. Takže ani na tak vážené stránce, jako je tetička wiki nic nenajdeme. Co si o tom teda myslet?
Lidi se podle mě ničeho bojí, protože když něco nemá název a je to neznámé, tak to nahání strach. I vzduchoprázdno v žárovce jsme museli pojmenovat vakuum. Njn, lidi jsou prostě divní a všemu musejí nějak říkat. Jak ale chcete pojmenovat něco, co není. Nic existovat nemůže, protože kdyby existovalo, tak by to už neco bylo a nebylo by to nic. Teď jsem se do toho trochu zamotala, ale doufám, že mi rozumíte.
Nic je podle mě bez barvy bez gravitace, podlahy, stěn, okolí, lidí a všech ostatních věcí. Nic je prostě prázdné jako velká mýdlová bublina. V nic není vzduch, ale dá se tam dýchat, v nic není gravitace, ale dá se tam chodit. V nic není nic ale stejně tam něco je. Njn. Možná jsme v něm my....

Anděl

19. dubna 2011 v 15:44 | Ywen |  Básničky
Bílá křídla snáší k zemi
hejno ptáků letí s nimi
jeho duše bílá čistá
když dopadají na svá místa.

Anděl našel lásku ženy
srdce krásné mladé Leny.

Pro jediný dotyk letmý
rozplynul se anděl do tmy.
Jeho srdce puklo prudce
jí zůstalo jen pírko v ruce
po andělovi bílém krásném.
Však prahne po svém konci šťastném.

Lena smutné slzy roní
a chtěla by ať ani po ní
nezůstane špetka vzdechu
ni jediné smítko prachu.

Malé pírko v ruce drží
a sklání se nad velkou strží.
Tiše padá níž a dolů
za chvíli už budou spolu

Andělíček od Terezi Pergnerové

19. dubna 2011 v 15:23 | Ywen |  Nezařazené

Tohleto je první a taky poslední písnička Terezi Pergnerové, je stará víc jak deset let, ten zpěv je sice trochu slabší, ale jinak je moc krásná a mně se strašně líbí. Ten text je boží.


Dotazník

18. dubna 2011 v 22:00 | Ywen
Uvědomila jsem si, že o jsem vám o sobě vlastně nic neřekla. Njn, nějak jsem zapomněla. Takže tady je pár těch základních informací.
Jméno: Ivana
Přezdívka: Íwn, Ywen
Věk: 15
Stav: Nezadaná :(
Oblíbené barvy: Modrá zelená
Oblíbená jídla: Špagety, rizoto, kuře
Nejoblíbenější oblečení: Bílá mikina a pohodlné rifle
Oblíbená zvířata: Pes, kůň
Moje zvířata: Pejsek Ťapka, andulka Pepík, pakobylky Barney (který je legen-počkej si-dární) a Robin; (pejsek je u babičky a Pepík je tak trochu sestřin, ale patří do rodiny)
Nejoblíbenější předmět ve škole: ...lol... :D (njn, když musim, asi čeština)
Oblíbené skupiny: Nightwish (dřív), Nightwork, Asonance, Evanescence a vlastně i všechny ostatní (s výjimkou Justina Biebera)
Oblíbená písnička: Písničky z pohádky O třech rytířích, krásné paní a lněné kytli, Čarodějnice z Amesbury, Lucie Bílá (od ní snad všechno), Láska od Bartošové (to byla ještě normální) a zase spousta dalších
Oblíbené filmy: Moulin rouge, Zelená míle, Manituova bota, Hříšný tanec, Johanka z Arcu, Občanský průkaz, Pelíšky
Oblíbené seriály: The big bang theory, HIMYM, Přátelé, Simpsonovi, My name is Earl
Oblíbené pohádky: Tři oříšky pro popelku, Popelka, O třech rytířích, krásné paní a lněné kytli, Nevěsta s velkýma nohama, Z pekla štěstí
Oblíbené knížky: Četla jsem jich dost, ale žádná mě nezaujala natolik, abych ji označila za oblíbenou, snad jen Andělská tvář

Tak to je o mě asi všechno, teď ještě jedna písnička z té pohádky :D
Písnička o rytířovi:


Úvodní písnička:

Vyznání lásky:

Tak konečně další kapitola

18. dubna 2011 v 15:50 Nezařazené
Tak už jsem ji sem KONEČNĚ hodila, dopsala jsem ji dneska ve škole. Doufám, že se vám bude líbit. Bude ještě jedna, nebo dvě, ale spíš jedna delší. Takže už nastává rozzuzlení. Čtěte pozorně, v téhle kapitole je něco, co se vám při poslední bude hodit. :D

Přátelství, část 4

18. dubna 2011 v 15:47 | Ywen |  Přátelství
Minulo strašně moc času. Utíkaly dny, týdny a jako mávnutím kouzelného proutku byl začátek dubna. Pavel, alespoň jsem doufala, nic netušil, ale jeho vztah ke mně se změnil. Při každé esemesce se loučil trochu jinak a opravdu nevynechal jediné obětí. Začínala jsem si myslet, že bych si možná své tajemství neměla nechávat jen a jen pro sebe. Ještě ale nebyl čas svěřit se Pavlovi, a proto jsem se rozhodla všechno říct alespoň Sandře. O přestávce jsem ji zatáhla na záchod do kabinky. Všechno jsem jí pečlivě vylíčila. Sklopila oči. Uviděla jsem snad záchvěv lítosti a pláč? Ne. Usmála se a objala mě.
,,Jano, já jsem to věděla už dřív." zašeptala s dětskou radostí v očích. ,,A moc vám to přeju." No jasně, to byla moje telepatická kamarádka. Chvíli jsme se jen držely za ruce a hloupě se usmívali jedna na druhou, pak jsme se okamžitě pustily a vyběhly na chodbu. Ozývaly se totiž od tam dost zvláštní zvuky a rytmický potlest. Najednou se mi před očima ukázal dost jedinečný obraz. Filip, ken od barbie Ireny, ležel na zemi s rozraženým obočím a krví tekoucí z nosu, na něm klečel Pavel, jednou rukou ho držel za límec a druhou u pěstí bušil do obličeje. Vrhla jsem se na Filipa jako rozzuřená šelma na svou kořist a Sandy odtáhla Pavla do kouta a vší silou ho tlačila ke zdi. Chvíli se vzpíral, ale když pochopil, že i přes své svaly nemá šanci, vzdal se. Já měla sto chutí ještě jednu Filipovi vrazit. Za krk jsem ho držela při zemi a řádně ho zfackovala. V tu samou chvíli přiběhla učitelka. Že jí to ale trvalo....
,,Co se to tady děje?!" řvala a těkala očima z Pavla s roztrhaným tričkem, Sandru držící ho za obě ramena, Filipa s vystrašenýma očima, mě s napřaženou dlaní, až na loužičku krve na zemi, která si uráčila odkápnout z Filipova rozbitého nosu. Všechny nás zatáhla do ředitelny jednoho podruhém nás podrobila křížovéu výslechu. Pak si nás posadila vedle sebe, Pavla mezi mě a Sandy a začalo to znovu.
,,Takže, ještě jednou, jak to bylo." zeptala se a poklepávala našemi žákovskými knížkami po stole. ,,Pavle?"
,,No, šel jsem po chodbě. Filip vycházel ze záchodů. Omylem (při tom slově učitelka malinko pozvedla pravé obočí) jsem do něj žduchnul. Vážně omylem. Vystartoval po mě. Stihl jsem uhnout a pár jsem mu jich vrazil. Spadl na zem. Říkal jsem si, že průšvih z toho bude tak jako tak, tak mu to aspoň vrátím za všechny ty roky a ty dětska, kterým ubližoval a procházelo mu to. Prostě jsem se neudržel." vysvětloval Pavel a hlavu si opřel do dlaní. V tu chvíli mi ho bylo opravdu líto.
,,Vážně?" zeptala se učitelka. ,,Když jsem přišla, vypadalo to trochu jinak." přivřela oči za malými kulatými brýlemi. Pavel se na mě podíval a kývnul v domění, že ho nechám aby to na sebe všechno vzal.
,,Odtrhli jsme je od sebe. Nic víc." pokrčila jsem rameny.
,,Nic víc?" opakovala nedůvěřivě učitelka a propalovala mě pohledem. Polkla jsem obrovský knedlík v krku, který mě dusil a s diplomatickým klidem jsem odpověděla ,,Ne".
,,Dobře." řekla a všechny tři si nás měřila od hlavy až k patě, přičemž se zastavila u Sandry, která seděla s nožkou přes nožku, ruce složené v klíně a s milým úsměvem na rtech, plným nevinosti. ,,Můžete jít."
S oddychem jsem za sebou zabouchli dveře a vrátili se do poslední hodiny. Až teď jsem si všimla, jak se Sandře klepaly ruce. Chytla jsem ji levačkou a zašeptala ,,Klid." Pavel mě vzal za pravačku. Zastavili jsme se před třídou. Ani jednomu z nás se za uječenou němčinářkou nechtělo. Ten její bubínky rvoucí soprán nastavený na několik milionů decibelů jsme stejně slyšeli i přes dveře.
,,Myslíte," pípla Sandra. ,,Myslíte, že nám může něco udělat?"
Neodpověděli jsme. Přemýšlela jsme, jestli to může nějak ovlivnit vysvědčení, ale stalo se něco, co jsem vážně nečekala. Pavel se začal smát. Nejdřív jsem to nechápala. Pak jsme se ale rozesmála taky. Vždyť už je to jedno. Ten zmetek si o to koledoval už několik let a zasloužil si to, tak co už. Sandře to došlo až za trochu delší dobu.

,,Cože?!" vykřikla jsem uprostřed hodiny. ,,To myslíte vážně?"
,,O takových věcech nežertuju, Jano." zdůraznila učitelka. Koukala jsem na ni a myslela, že mi vypadnou oči z důlků.
,,Klid, nic jí není." konejšil mě Pavel.
,,Jak to můžeš vědět?" zeptala jsem se, nechápala jsem, jak mohou být všichni okolo mě tak klidní.
,,Volala mi."
,,Cože?!"snažila jsem se co nejvíc utišit výkřik. ,,Ona zavolala tobě a ne mě, své nejlepší kamarádce? To není možný. To by mi Sandra neudělala."
,,Tak poslyšte, vážení. Já jsem do této hodiny přišla s tím, že vám něco předám a ne, abych se tady s vámi rozčilovala. Mě nezajímá, co tam řešíte, Jano, mi teď máme hodinu dějepisu a ta je jen jednou týdně, což je žalostně málo. Já bych si tady s vámi ráda povídala, rozváděla ta témata, ptala se na vaše názory, ale nemáme čas. Proto se taky všechno učíme jen tak okrajově." skončila učitelka. Když si sedala, dodala ještě. ,,Já nemám zapotřebí, abych se s vámi pořád rozčilovala, vy obludy."
Tak Sandra je v nemocnici s menšími zlomeninami a lehkým otřesem mozku... To je konec...

Byla středa. Od čtvrtka do pondělí měli být velikonoční prázdniny, pak tři dny přijímaček a na konec od pátku výlet s rodiči do Francie. Jestli byla někdy nějaká možnost mu to říct, tak teď. Čekala jsem na něho v šatně, až příde z oběda. Nervózně jsem poklepávala nohou a dlouhý nehet si zarývala do pravého zápěstí a pak znovu a znovu, až vznikla malá kytička na pár minut vyrytá do mé kůže. Ostatní se začali vracet z jídelny. Pavel byl mezi posledními, jako vždycky v dobré náladě. Srdce mi začalo nervózně tlouct. Počkala jsem, až ostatní odejdou. Měla jsem štěstí, Pavel nemohl najít botu. Osaměli jsme, moje nervozita se vteřinu po vteřině zvyšovala a já ze sebe nemohla dostat ani slovo. Přehodila jsem si tašku přes rameno a s hlubokým nádechem, který na mě má vždycky blahodárný účinek, jsem vykročila blíž k němu. Vůbec jsem nevěděla, co chci dělat a najednou mi to bylo jedno. Bylo mi fuk, co se stane, co mi řekne, co udělá. Chtěla jsem mu říct něco pro mě dost důležitého. Chytla jsem ho za ramena a přitlačila ke zdi, až upadl kousek omítky. Dost překvapeně na mě koukal. Bylo mi to jedno. A pak jsem ho prostě políbila. Stalo se to. Co už. Chtěla jsem ho pustit, odejít a nechat ho o tom přemýšlet, ale polibek mi začal vracet. Ruce jsem z ramen přesunula na vlasy a tvář. Chtěl mě obejmout, ale vzpamatovala jsem se, pustila ho a rychle odešla. Stalo se. Teď jsem všechny své problémy vyřešila. Dokonáno. Ještě jsem si naposledy přečetla esemesku od Sandry se třemi prostými slovy. Řekni mu to.
Ráno jsem se probudila s pocitem sladké volnosti. Všechno je za mnou. Ani nevím, proč jsem si s tím tak lámala hlavu. Podívala jsem se na mobil a úžas skryla milým úsměvem. Asi sedm nepřijatých hovorů. Od koho? Od Pavla. Mobil jsem vypnula, chtěla jsem mít krásný den. Vzpomněla jsem si, jak jsem každý rok pozvala Sandru k nám a vyfukovali jsme vajíčka. Ukápla mi malá slzička.

Přátelství, část 3

2. dubna 2011 v 21:31 | Ywen |  Přátelství
Zabouchla jsem za sebou domovní dveře a tašku hodila na zem. Zády jsem se opřela o bílou ledovou zeď. Slzy mi tekly po tvářích jedna za druhou. Nemohla jsem racionálně uvažovat, vyčistit si hlavu. Přešla jsem do svého pokoje. Hodiny ukazovaly pět a já padla do postele na znak. Srdce mi tlouklo, tváře hořely a slzy pálily. Zavřela jsem oči. Jsem tak pitomá! Zamilovala jsem se do nejlepšího kamaráda! Strašně jsem to chtěla říct Sandře. Poradila by. Ale cítila jsem se divně. Tím, co se stalo, jsem všem okolo jen ublížila. Nenáviděla jsem se. Pavel byl první kluk, ke kterému jsem něco takového cítila. Ani jsem to nemohla nazvat láskou, neměla jsem s čím srovnávat. Možná to bylo tím, že byl tak chápavý, citlivý a přitom ochranář. Byl prostě úžasný.
Nechtělo se mi otevírat oči. Víčka byla moc těžká. Nechala jsem je zavřená.
Probudil mě budík až ráno. Tak nádherně jsem se už dlouho nevyspala. Otevřela jsem okno. Celou místnost okamžitě zaplnil čerství vzduch.Hlavu jsem měla naprosto čistou. Věděla jsem, jak celou situaci elegantně zamést pod stůl. Nejdůležitější bylo, chovat se přirozeně. Jako vždycky.

Spěchala jsem do školy. Chtěla jsem tam být co nejdřív, abych si promluvila s Pavlem. Rozběhla jsem se až ke křižovatce, kde jsem se s ním před několika týdny srazila.
,,Bacha." zakřičel někdo. Samozřejmě Pavel. Jel jako šílenec, ale stihl se mi vyhnout přímo do středu jedné popelnice, před pádem ještě stihnul seskočit z kola. ,,Jednou tě přejedu."
,,Promiň." vyhrkla jsem rychle. ,,Ten včerejšek. Nebylo mi dobře."
,,Takže to nebylo kvůli mně?" zeptal se s úsměvem.
,,Ne, to ne." nechtěla jsem, aby měl výčitky. ,,Nechtěla jsem ti ublížit."
,,To se mi ulevilo. Včera jsem ti chtěl zavolat, ale na konec jsem si to rozmyslel. Nerad bych otravoval." řekl. Byl tak roztomilý, že bych ho nejradši objala.
,,Ty mě nikdy nemůžeš otravovat." usmála jsem se.
Usmál se, tvář se mu rozjasnila a zorničky se zase stáhly do tenkého bodu. ,,Tak jedem." Zvedl kolo, chytil mě kolem pasu, až ve mě srdíčko poskočilo a posadil mě na řidítka. Pavlíčku, já tě tak chci...
Sandra ještě nebyla ve škole, tak jsem celý den seděla s Pavlem. Většina spolužáků a učitelů byla nemocná, tak jsem se na interaktivní tabuli dívali na filmy. Oni se dívali, já a Pavel jsme si povídali.
,,Ještě že tady není Sandra." zašeptal a doplnil jeden křížek na čtverečkový papír posetý desítkami značek v souboji piškvorky.
,,Cože?" zeptala jsem se. Přemýšlela jsem nad dalším tahem.
,,Ten film." řekl. ,,Je to o silných holkách, který mají mindrák z toho, že společnost stojí jen o modelky." upřesnil Pavel. Sandra byla na svoji postavu velmi háklivá a i když si z ní dokázala dělat legraci, net film by asi nezvládla.
,,No jo. Říkala jsem si, že bysme ji měli nějak pomoct. Já ji můžu hlídat v jídle a ty ji třeba vem do posilky." nabídla jsem mu, byl ale proti.
,,Kdyby chtěla, už by s tím něco dělala, nemyslíš?"
,,Ne. Sandy na to sama nemá. Myslím. že bychom ji měli podpořit. Jsme její jediní kamarádi." oponovala jsem Pavlovi.
,,Můžeme jí to taktně navrhnout." usmál se a nakreslil další křížek. Sklopila jsem oči a jen tak pro sebe si dodala Silný holky nejsou jediný, kdo má mindrák.
Blížily se prázdniny a já stále neměla program. Sandra jela za babičkou a Pavel chodil do posilky. V knihovně jsem si proto vypůjčila pár románů a doma si zalezla pod huňatou deku. Nepřečetla jsem ani první stránku a pípla mi smska. Pavel. Ahoj Jani, doufám, že neruším. Mám volňásek na zítra do kina. Šla bys? To víš, že bych šla a jak ráda. Ale v temné místnosti pár centimetrů od tebe nevím, jak bych se udržela. Po pár minutách přemýšlení jsem odepsala jen Co hrají? Krátké stručné a neurčité. Hned pípla další esemeska. Gnomeo a Jůlie. Půjdeš? Naléhal. Chtěla jsem říct ano. Jak ráda bych mu řekla, že nemusím váhat ani minutu a hned odepsat. Na konec stačilo jen krátké V kolik? Stále jsem se vyhýbala přímé odpovědi. 16:30, půjdeš? Tak teď jsem už musela odpovědět. Ráda. Ukončila jsem, aspoň jsem si to myslela, krátký rozhovor. Následovala ještě jedna esemeska. Posílám pusu. Já tobě taky, Pavle!!! A milion. Kdybys tak věděl.
Začala jsem si všímat úplně všeho. Jak se mnou mluvil, jak se loučil a zjistila jsem, že nevynechal jedinou příležitost k obětí. Taky se se mnou krásně loučil ve zprávách. Posílám pusu, nebo obětí, mám tě rád... Tyhle byly nádherné, ale psal i ty, ze kterých jsem neskákala radostí ke stropu. Třeba jsi má nejlepší kamarádka.
Ve škole jsem dělala, že se nic nestalo. Stejně jsme mu to nemohla říct. Teď jsem ho měla jako kamaráda, kdybych mu to prozradila, tak bych ho možná ztratila úplně. A to jsem nechtěla riskovat.