Zrcadlo

7. března 2011 v 20:28 | Ywen |  Jednorázovky
Francie
1. ledna1955

Vánoce jsem, jako ostatně každým rokem, trávil u svých přátel v Paříži. Rodinu nemám a proto mi sourozenci Dernierovi dělají vždy milou společnost.
V sedm jsme zasedli k večeři.
,,Violet, můžeš podávat předkrm." zavelel Etien, zatím co se snažil otevřít notně zaprášenou láhev vína. ,,Takové si ještě nepil, příteli. Skvělý ročník. Mám ho od otce."
,,A není takového vína škoda?" znejistěl jsem trochu, ale Etien mne hned vyvedl z omylu.
,,Žijeme jen jednou. A navíc mám dole ještě čtyři láhve." usmál se. Nebyl jsem znalcem dobrých vín, a tak jsem jen doufal, že Etien nebude zklamán, když z vína nebudu úplně nadšen. Odzátkoval láhev a nalil mi na dno skleničky.
,,Díky." vzal jsem si ji a k vínu přivoněl.
,,Voní krásně, že?" řekl nadšeně Etien. Já však cítil jen obyčejné víno.
,,Ano, velmi aromatické víno." přitakal jsem se snahou o věrohodnost. V tom už se ale ve dveřích jídelny objevila Violet s velkým stříbrným podnosem plným jídla.
,,Pánové, doufám, že vám bude chutnat." usmála se na nás a položila tác doprostřed stolu. Já i Etien jsme usedli každý na svoji židli u masivního dřevěného stolu pro šest osob.
Předkrm byl vynikající. A za nějakou dobu jsem přišel na chuť i vínu. Následovali další tři chody, ovšem všechny dokonalé chuťové harmonie.
,,Ano, Petře, už jsem si vzpomněl." řekl mi Etien po večeři ,,Mám pro tebe jeden rukopis. Určitě tě budeš spokojen."
,,Ale prosím tě, nezačínej s tím zase." napomenula svého bratra Violet.
,,O jaký rukopis jde?" zajímal jsem se.
,,Ale, taková hloupost." řekla Violet.
,,Ano. Moje milovaná sestra ho četla potmě a v noci pak nemohla spát." zasmál se Etien.
,,Jde o jednu hororovou povídku."
,,Povídku? Jen mu řekni pravdu, Violet. Je to skoro sto let starý rukopis. Ale nebudu ti říkat o čem. Píše ho jeden vězeň. A říkám ti, že se ti bude líbit."
,,Ano, můj zvrhlý bratr je jím přímo nadšen."
,,Potom ti ho přinesu do pokoje." zakončil celou debatu Etien. Velké hodiny zavěšené na zdi, zrovna odbily jedenáctou.
,,Měl bych už jít do postele. Jsem unavený."
,,Alžběta ti, myslím, už rozestlala." upozornila mne Violet a vstala od stolu. ,,Tak sladké sny."

Po vydatné koupeli jsem ulehl do naškrobených peřin. Najednou někdo zaklepal na dveře. Zvedl jsem se a přehodil přes sebe huňatý rudý župan s černými pruhy. ,,Vstupte." zvolal jsem a dveře se s vrzotem otevřeli. Objevil se Etien.
,,Mám tady ten rukopis." a zdvihnul ho nad hlavu. ,,Doporučuji číst až ráno." usmál se.
,,Díky." řekl jsem. Etien okamžitě zmizel ve dveřích. Sundal jsem si župan a znovu ulehl do peřin. Ale najednou mé oči nešly zavřít. Myšlenky se stále upíraly ke svitkům pergamenu na mém stole a rozhovoru u večeře. Navíc ona hrozba, že nemám číst dříve jak za svítání, mne nutila alespoň v duchu rozvíjet svitky. Chvíli jsem ještě přemýšlel, zda nevydržím do rána, ale chtíč mne přemohl. Zvedl jsem se a pomalu se sunul k psacímu stolu. V pokoji už byla úplná tma, takže jsem nebyl schopen rozeznávat ani obrysy předmětů. Poslepu jsem šátral rukama kolem sebe až jsem nahmatal vysokou petrolejku. Vedle ní jako obvykle ležely dlouhé sirky. Petrolejku jsem zapálil. Byla plná. Služebná Alžběta ji zřejmě naplnila po večeři. Mihotavý plamen jemně osvítil celý pokoj a ve vzduchu se rozptýlila omamná kouřová vůně. Pohodlně jsem se usadil v křesle, rozvinul jsem rukopis a začal číst.


Než začnu psát, musím vás upozornit, že vše na tomto listě bude ta nejčistší pravda. Ale abych nezdržoval, i když mám teď spoustu času, jen poslední poznámečka. Já, nikdy jsem nepřišel nato, proč, nebo jak se to vlastně celé stalo. Nejspíš si ani nejsem jistý, jestli jsem zcela zdráv, protože to, co se teď dozvíte, se zcela vymyká lidskému chápání.
Všechno začalo před pár měsíci. V mém bytě v Londýně mi začalo být trochu smutno, nemám rád, když jsem na vánoce sám. Rozjel jsem se za svými přáteli přes kanál do Francie do malého města Tourlaville pár kilometrů od pobřeží. Před domem jsem vystoupil z kočáru, který okamžitě odjel. Vzal jsem za velké klepadlo u dveří a několikrát zabouchal. Pokaždé se ozval hluboký dunivý zvuk. Očividně nikdo nebyl doma. Náhradním klíčem, jenž jsem vždy nosil při sobě, jsem otevřel vchod. V domě byla tma a ticho. Zřejmě byl prázdný. Rozhodl jsem se, že na své přátele chvíli počkám. Konec konců, byl jsem přece očekáván. V domě jsem zapálil všechny svícny a přitom spatřil jednu velmi zajímavou věc, které jsem si nikdy předtím nevšiml. Po celém domě byly rozvěšeny stovky zrcadel. V každé místnosti, v každé chodbě jich bylo několik.
Věci jsem si odložil v pokoji pro hosty a usadil jsem se do jídelny. Schylovalo se k večeru a já dostal hlad. V domě nebylo ani služebnictvo a tak jsem na chvíli zvažoval, že bych se pokusil si uvařit sám. Když už jsem se zvedal ze židle, uslyšel jsem šramotit klíče. Okamžitě jsme vyběhl do vstupní síně. Velké vchodové dveře se otevřeli. Nestáli v nich však mí přátelé, nýbrž nějaká mladá dívka, podle šatů nejspíš posluhovačka, s velkým proutěným košem. Když mně spatřila, zarazila se. Až po chvíli sebrala trochu kuráže a zeptala se. ,,Vy, vy jste Gabriel?" Přikývl jsem. Překvapilo mne, že mě oslovuje jménem, ale byla ještě mladičká, nanejvýš sedmnáctiletá, a asi ještě nevěděla, co se sluší a patří. ,,Pan a paní Funesovi Vás očekávali, ale museli narychlo odjet. Mám se o Vás zatím postarat já." usmála se.
,,Dobře. A kdy se vrátí?" optal jsem se.
,,No, to mi neřekli. Ale myslím, že už zítra by mohli." zabouchla za sebou dveře a svlékla si kabát. ,,V kolik si budete přát večeři?"
,,Co nejdřív." upozornil jsem na svůj žaludek.
,,Když pán dovolí, šla bych do kuchyně." požádala mě. Připadalo mi, jako by se mě bála. Stále byla velmi nesmělá a za celou dobu se na mě nepodívala.
,,Pán dovolí, jakmile mi řekneš své jméno."
,,Moc se omlouvám. Jmenuji se Lucie."
,,Dobře, Lucie. půjdu teď do svého pokoje. Před večeří bych si dal ještě koupel."
,,Jistě, jak si jen pán bude přát." usmála se Lucie a odešla do kuchyně.
V pokoji jsem vybalil svůj těžký kožený kufr a nachystal jsem si pohodlnější oblečení, do kterého bych vklouzl před po koupeli. Zrovna jsem si srovnával prádlo do zásuvky, když v tom jsem uslyšel výkřik a velkou ránu. Ozvala se z koupelny. Rychle jsem běžel na místo, ze kterého zvuk vyšel a na zemi jsem spatřil Lucii, jak leží v hromadě střepů, které ještě před chvílí visely na zdi jako zrcadlo. To byla zřejmě ta rána. Dívka brečela a vypadala velmi vystrašeně. Sklonil jsem se k ní. ,,Já- viděla jsem. Ne, to není možné." šeptala stále. Potom na mě upřela své hluboké pomněnkové oči a já v nich spatřil strach.
,,Už je to v pořádku." chytil jsem ji za ramena a pomohl jí na nohy.
,,Já, moc se omlouvám. Chtěla jsem Vám připravit tu lázeň ale potom jsem něco zahlédla v zrcadle a strašně jsem se lekla." drmolila vyděšená dívka.
,,Co si viděla?" zeptal jsem se.
,,Sebe." zašeptala. V tu chvíli jsem to úplně nepochopil.
,,Ale to přece není nic divného vidět se v zrcadle."
,,Ale nebyla jsem to já, jako já."
,,Nerozumím."
,,Nebyl to můj odraz. Dělala jsem něco jiného."
,,Asi se ti něco zdálo."
,,Asi ano." klekla si a začala sbírat střepy. ,,S koupelí budete asi muset počkat až po večeři. Ještě jednou se Vám moc omlouvám."
,,Dobře. Budu v pracovně. Až bude jídlo hotové, zavolej mě."
,,Jistě, pane."
Odešel jsem zpět do svého pokoje a nad předešlou situací už nepřemýšlel.
Večeře byla dobrá, i když jsem jedl i lepší. Lucie mi připravila koupel, v koupelně se už nic nestalo, a já si konečně mohl začít užívat svátky. V noci jsem ale nemohl spát. Zdáli se mi sny o podivných přízracích, démonech a o tom, že zachraňuji mladou dívenku před nebezpečím. Nedokázal jsem si vysvětlit, proč na Lucii musím stále myslet. Probouzel jsem se vždy celý upocený a srdce mi tlouklo jako na poplach. Vylezl jsem z postele s úmyslném jít si opláchnout obličej. v chodbě mě ale něco zarazilo. Bylo to masivní zrcadlo s dřevěným rámem, ve kterém byla vyryta následující slova Život životu, smrt smrti. Nikdy jsem si onoho nápisu nevšiml. Vzal jsem do ruky desetiramenný svícen a položil jej na stolek vedle zrcadla. Ještě v odrazu bylo něco zvláštního. Nevypadal jako můj vlastní. Samozřejmě jsem viděl sebe ale v něčem jsme se já a onen muž lišili. Přistoupil jsem blíž k zrcadlu, až jsem dost dobře dokázal rozeznat jednotlivé otisky prstů. Odraz se ale nepohnul. Vyděsilo mě to. Srdce mi začalo ohromnou rychlostí tlouct a já měl chuť volat o pomoc. Vyděsilo mne to natolik, že jsem vzal malou dýku, která byla zavěšená na zdi. Muž v zrcadle udělal totéž. ,,Kdo jsi." pronesl jsem tichým, ale pevným hlasem. Muž v zrcadle ale ústa neotevřel. ,,Kdo jsi!" zakřičel jsem. Muž neodpověděl. Jen natáhl ruku a dotkl se skla v zrcadle, až mu konečky prstů zbělely. Nevím, opravdu nevím proč, ale zvedl jsem ruku také. Chvíli jsem zaváhal, ale potom jsem přimáčkl ruku přesně na jeho. Ucítil jsem lidskou kůži. A najednou se celý svět zatočil. Zatmělo se mi před očima a pevněji jsem sevřel ruku s dýkou. Snažil jsem se prsty odlepit od zrcadla, ale nešlo to. A najednou jsem stál na svém místě, tak jako předtím. Ne. Ne, tak jako předtím ne. Něco se změnilo. Já, nemohl jsem tomu uvěřit, já jsem byl v zrcadle! Nemohl jsem se hnout. Srdce mi tlouklo a stál jsem jako přikovaný. Co teď? Bože můj, co teď! Muž, který byl předtím mým odrazem se naklonil k zrcadlu a tiše zašeptal. ,,Díky." Usmál se, ale ne šťastně ale zlověstně. Asi bych omdlel, kdyby se nepřihodilo to, co se právě chystám napsat. Uslyšel jsem na chodbě kroky. A potom jsem uviděl Lucii, ještě v bílé noční košili. Zlaté vlasy jí splývaly s rameny a v tu chvíli jsem viděl jen ji. Vypadala jako anděl. Srdce mi tlouklo a já čekal, co se stane. Nemohl jsem mluvit, tak jsem jenom čekal.
,,Děje se něco, pane?" zeptala se ustaraně.
,,Ne." odpověděl muž. ,,Pojď ke mě." zašveholil, přičemž ruku s dýkou ukrýval za zády. Vytušil jsem, co se bude dít. Ale nemohl jsem nic dělat. Snažil jsem se pohnout, ale nešlo to. Chtěl jsem zakřičet, ale z mého hrdla nevyšlo nic. Lucie udělala pár kroků k muži, jenž byl před několika minuta pouze mým stínem. Natáhl k ní ruku. Nejistě zvedla i tu svoji. Přitáhl ji k sobě. Lucie netušila, co se děje. V očích jsem jí ale viděl strach. ,,Neboj se, neublížím ti, anděli." Položil svoji hlavu na její. Byla téměř o čtvrt metru menší než on. ,,Neboj se." dívka se malinko usmála. ,,Zavři oči." řekl. Lucie uposlechla a v momentě, kdy se její víčka sevřela jí onen muž vrazil do břicha nůž. Z rány jí proudila krev, která okamžitě zbarvila její bílé ruce i košili. Pomalu klesala k zemi. Snažil jsem se cokoli udělat. Nemohl jsem. Po tvářích mi tekly potoky slz. Nemohl jsem ani otočit hlavu, nebo zavřít oči. Ne. Musel jsem jen stát a nečině přehlížet. Jediné, co si potom pamatuji je, že se muž k Lucii sklonil a ještě několikrát ji bodl. Poté jsem omdlel.
Probral jsem se až ve vězení. Když jsem se strážných ptal, co se stalo, nikdo mi na nic neodpověděl. Později jsem zjistil, že je Lucie mrtvá. A protože jsem byl jediný, kdo byl v domě, tak se všem zdál případ vyřešen. Samozřejmě jsem se pokoušel říci pravdu, ale nikdo neposlouchal. Nikdo mi nevěřil. Píši tento list jako svědectví a doufám, že nebude zničen. Venku už svítá a svíce mi dohořívá. Ráno mě popraví. Jako poslední přání mám list, pero a inkoust. Doufám, že se mé svědectví dostane do světa.

Dočetl jsem a odložil psaní. Tenhle rukopis ve mě vyvolal nejisté otázky. Je to všechno pravda? Ještě dlouho jsem přemýšlel. Únava mne nakonec přemohla. Dvě věci jsou však jisté. Nikdy na tento list nezapomenu a nikdy už se nepodívám do zrcadla beze strachu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Viol Viol | 10. června 2011 v 18:58 | Reagovat

Není to náhodou to, co jsme si četli na soustředku? ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama