Nikdo

7. března 2011 v 20:38 | Ywen |  Jednorázovky

Dívka sedí na lavičce a dívá se před sebe. Nevnímá okolní svět. Myšlenky se jí pomateně honí hlavou jedna za druhou. Ještě nedávno měla chlapce. Sice nespolehlivého, který věčně neměl ani korunu, ale co na tom? Láska je slepá. To co Petr nepropil, padlo na jeho dávné dluhy. Po smrti jeho rodičů zdědil dům v Londýně, kam se odstěhoval i se svojí ženou Aničkou a v česku nechal mladou dívku čekající jeho dceru. Dívka probrečela několik dní a nocí. Asi po týdnu dostala velké bolesti a měsíc před určrním porodu přivedla na svět mrtvé dítě. Nevspamatovala se z toho nikdy.
A teď? Sedí na lavičce a hledí do prázdna.
,,Ahoj, můžu si přisednout?" zeptal se mladý chlapec dívky. NEdostal odpověď a v klidu se posadil. ,,Máš se?" ale neodpovídala mu. ,,Já jsem Adam. A ty?" nic- dívka ho ani nezaregistrovala. ,,Jak se jmenuješ?" žádná reakce. ,,Nemusíš mi odpovídat, ale je to neslušné."
,,Nemám jméno." odpověděla dívka.
,,Každý má jméno." odvětil.
,,Nemám jméno." opakovala dívka jako robot. ,,Už dávno jsem ho ztratila." náhle odvrátila zrak od země a zahleděla se mu zpříma do očí.
,,A nešla bys třeba na kafe?" Dívka přikývla. Chlapec se zvedl, ale dívka nereagovala. ,,Tak jdeš?"
,,Ano." odpověděla z příma a stále mu hleděla do očí. Zvedli se a šli dlouhou ulicí do nejbližší kavárny. Adama velice zajímalo, proč je tak krásná dívka tak smutná.
,,A co ty? Co vaši?" zeptal se, aby ukončil trapné ticho.
,,Já nemám rodiče."
,,Aha.. Promiň. Já už je taky nemám."
,,Umřeli ten den, kdy se mi narodila dcera." Chlapec se na ni podíval tázavým pohledem.
,,Ty máš dceru?"
,,Měla jsem. Zemřela při porodu."
,,Promiň, asi bych se tě neměl takhle vyptávat." Dívka pokrčila rameny.
,,Ptej se na co chceš. Mně už na ničem nezáleží."
,,Já už nemám čas." podíval se na hodinky. ,,Mám hodinu kreslení." dívka seděla bez hnutí a velké smutné oči upírala na něho. ,,Jestli chceš, můžeš jít se mnou." nabídl jí. Chytila se ho za ruku a společně kráčeli městem.
V místnosti bylo pět lidí, všichni před sebou z pola pokreslené papíry. Dnešní téma bylo volné. Dívka nakreslila mladou dívku v rukou držící smějící se dítě a Adam pár sedící na lavečce. Hned první den si padli do oka a Adam k dívce cítil jistou odpovědnost. Vzal ji k sobě domů a staral se o ni. Nemusíš mě opatrovat, opakovala mu stále, ale on to nebral na vědomí.
Strávili spolu nádherné dva týdny. Dívka konečně poznala co to je milovat. Adam jí začal říkat Eva, jako jediná.
,,Ano? U telefonu." zvedl mobil usměvavý Adam. V zápětí ale zbledl. ,, Nemocnice?.. Co se jí stalo! Auto?... Ano, hned přijedu!" V nemocnici bloudí chodbami, hledá pokoj. Konečně ji našel.
,,Promiňte, tam nemůžete." zastavil ho doktor.
,,Co se jí stalo?"
,,Srazilo jí auto. Má hodně poškozenou páteř."
,,Páteř?... Takže se neuzdraví?"
,,Byli jsme rádi, že sme ji udrželi na živu. Nerad to říkám, ale.."
,,Co, doktore!!"
,,Už se neuzdraví. Dáváme jí asi dva měsíce. Je mi líto"
,,Musím jít za ní."
,,Dobře, ale jenom na chvíli."
,,Díky." vstoupil do nemocničního pokoje. ,,Evo, slyšíš mě?"
,,Nemůžu hýbat tělem. Vím, co to znamená." neudržela slzy.
,,To ne, neplač." otíral jí slzy. Dlouho se na sebe dívali a ani jeden z nich nevěděl co říct.
,,Už musíte jít." do pokoje přišel doktor.
,,Přijdu za tebou zase zítra."
,,Miluju tě." řekla na rozloučenou. Když za sebou zavřel dveře, zašeptala ,,Sbohem..."
Celý den myslel na ni. Hned ráno jel zase do nemocnice. NAšel její pokoj, ale ona tam už nebyla. Na stolku ležel list papíru. Otevřel ho a začal číst.

Drahý Adame,
rozhodla jsem se sama. Nemělo to cenu trápit se další měsíce. Chtěla jsem jít smrti vstříc a ona mě ukryla pod svá ochranná křídla, ako tenkrát ty. A za to jsem ti chtěla strašně moc poděkovat. Víš, podle mě má větší cenu žít dva týdny naplno, než celý život přežívat. A jsem ti strašně vděčná. Za všechno. Prosím, někdy si na mě vspomeň. Doufám, že se zase někdy potkáme.
Miluju tě
Eva

Takové to je, stratit lásku. Ale Eva našla smysl života. Našla Adama. Ten se za pár let oženil a své dceři dal jméno Eva. Svojí ženu miloval, ale na smutnou dívku sedící na lavičce nikdy nezapomněl. Teď už jsou třeba někde spolu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ráďuše Ráďuše | E-mail | Web | 4. července 2011 v 21:49 | Reagovat

Nemůžu uěřit, že jsem první, kdo ti k tomuhle dává komentář. Je to skvělý, ale na mě až příliš smutné. Trochu jsem natahovala, když jsem došla k velmi povedenému konci :D

2 A. R. M. A. R. M. | Web | 28. listopadu 2011 v 21:08 | Reagovat

Je to nádherný příběh... Jen bych trochu rozvedla ten jejich vztah, a bylo by to dokonalé...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama