Přátelství, část 2

15. března 2011 v 15:00 | Ywen |  Přátelství

Pavel mě posledních čtrnáct dní vozil na kole do školy a říkal, že mi tím chce odčinit tu srážku. Byla jsem ráda. Začínalo jaro a stejně tak jak příroda vyměnila sníh za slunce já konečně zahodila rifle a kozačky a konečně vytáhla ze skříně sukni.
,,Sandy mi ráno volala, že je jí špatně." oznámila jsem Pavlovi a srovnala si na lavici učebnici a sešit matematiky.
,,OK." řekl Pavel a jednou rukou přehodil věci ze své lavice na mou. Lekla jsem se, protože těžká taška způsobila velkou ránu a zajíkla se. Zjevně to neslyšel, protože měl v uchu sluchátko. Koukala jsem vyjeveně, ale on si jen v klidu stěhoval věci. Až po chvíli si všiml mého pohledu. Zarazil se.
,,Co?" zeptal se nechápavě. ,,Myslel jsem, že... Ale jestli ti to vadí, tak...."
,,Ne ne, v pohodě." ujistila jsem ho. V nejistotě byl tak strašně roztomilý. Zorničky se mu roztáhly a jeho oči tak působily ještě tmavší a pronikavější. ,,Fakt." usmála jsem se. Asi to nepůsobilo moc věrohodně. Zazvonilo. Na diskuze už bylo pozdě, ulevilo se mi. Přišel učitel. Přestože ve třídě bylo k padnutí byl navlečen v huňatém svetru a v ruce držel kromě testových sešitů tři balíčky papírových kapesníčků a pod paží termosku čaje.
,,Zavřete okna, prosím." zaúpěl učitel s ucpaným nosem. ,,Bůžeš rozdat sešity." ukázal na Kláru sedící úplně vepředu. Celá třída zaúpěla. Pavel si odfrkl a sundal si tenký svetr- nikdy jsem si nevšimla jaké má svaly. Chvíli jsem mu očima visela skrz obtažené tričko na vypracovaném břiše. Zaregistroval to. dělal, že mě nevidí.
,,Baf!" řekl. Škubla jsem sebou. ,,Ještě tak půl roku a budu spokojenej." prohlásil a prohmatával si břicho. Už teď byl dokonalý. Na stole mi přistál testový sešit. Minule jsme psali písemku.
,,Já tu matiku prostě nechápu." povzdychla jsem si a listovala sešitem na poslední popsaný list.
,,Já už jo. To doučko mi hodně pomohlo." řekl Pavel. Dostal jedna mínus. Já to samé. ,,Koukám, že tobě taky." usmál se.
,,No, asi jo." řekla jsem. Se Sandrou jsem se scházely skoro každý den, ale Pavla jsem už nepozvaly. Jak to říct... Nemohly jsme se soustředit na učení, když tam byl. V rámci dobrých známek jsme se raději učily sami.

Opakovali jsme rovnice, v češtině psali slohovku na téma já a facebook a v praktikách dělali projekt o jogurtu. Celý den mi nějak moc rychle utekl. Hleděla jsem z okna, nepřemýšlela, nevnímala. Učitelé si mě nevšímali a Pavel se starostlivě ptal, jestli jsem v pořádku.
,,Jano, vážně se mi dneska nějak nezdáš." řekl a opřel do mě svůj smutný nejistý pohled. Ale mně bylo hned jasné, co se děje. Za těch pár let, co se s Pavlem známe mi přirostl k srdci možná víc, než bych chtěla a z přátelství se asi vyvinulo něco víc. Ale to ne! Láskou se vždycky všechno pokazí. On v sobě nemá to, co mám já. On mě nechce. Náhle po tom přívalu pravdy jsem si všechno uvědomila.Sklopila jsem oči. Už tehdy mi bylo jasné, že bych mu to neměla říkat. Zazvonilo.
,,Vážně si OK?" zeptal se ještě jednou. Všechno jsem si uvědomila, hlavně to, jak jsem všechno pokazila. Oči se mi zaplnily slzami. Podívala jsem se na Pavla, na jeho nechápavý pohled, pootevřená ústa, na jeho teď už skoro černé oči. Slza mi stekla k bradě. Pavel se nakolonil, aby mě objal. Při prvním mihotavém doteku jsem se jako po ráně elektrickým šokem odtáhla.
,,Je mi fajn." zašeptala jsem, popadla tašku, odešla a nechala tam sedět toho nejlepšího, nejhodnějšího, nejobětavějšího a nejvěrnějšího kluka, co znám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Tak schválně

Čtu 85.7% (18)
Procházím 14.3% (3)

Komentáře

1 Mery Mery | 25. března 2011 v 20:46 | Reagovat

hej, je to vážně super :)

2 Petra Petra | 20. dubna 2011 v 0:45 | Reagovat

To je pecka ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama