Přátelství, část 1

8. března 2011 v 21:39 | Ywen |  Přátelství
Foukal chladný vítr. Přitáhla jsem si pletený svetr blíž k tělu a pokračovala cestou do školy. V hlavě jsem si přemítala jaké předměty mě dnes čekají, když v tom mě cosi vyvedlo z míry a já se ocitla tváří na chodníku.
,,Jano, nestalo se ti něco?" přiskočil ke mě starostlivě kluk na kole. Jeho hnědé oči na mě úpěnlivě visely a čekal na moji odpověď.
,,V pohodě. Žiju." usmála jsem se a zvedla se do sedu. Podal mi ruku a pomohl mi na nohy. Kontroloval mě očima a oprašoval mi záda. Otřela jsem si dlaně a chytla se za poškrábanou tvář. Trochu mi tekla krev a kulhala jsme na pravou nohu, protože mě píchalo v koleni.
,,Ježiš, vážně se moc omlouvám, snad sem ti neudělal něco horšího. Můžeš chodit?" staral se.
,,Uklidni se. Zem je sice tvrdá, ale přežila jsem to." usmála jsem se a zastavila tak jeho vodopád otázek.
,,Dobře. Ale bolí tě noha. Vezmu tě na kolo." nabídl mi. Byl to můj kamarád už několik let. Oběma nám bylo skoro šestnáct a chodili jsme do posledního ročníku základní školy. Byla sice pár kroků, ale Pavel vždycky, když bylo pěkně, nasedl na kolo. ,,Na, tady máš kapesník." podal mi papírový ubrousek. Přitiskla jsem ho na poškrábanou tvář a nasedla na řidítka kola.
,,Díky." usmála jsem se na něj a chytila ho kolem krku, abych se na vratkém kole aspoň něčeho držela. To nám to ráno pěkně začíná.

Skoro ve všech předmětech seděla naše čtyřka spolu. Vzadu u okna já, vedle mě Petr a naproti Pavel se Sandrou. Potom se ale Petr přestěhoval a zbyli jsme jenom tři. Vztahy mezi námi třemi se tím ale jenom posílily. Všechny jsem měla ráda, ale každý z nich byl úplně jiný. Pavel byl hodný, čestný poctibý, obětavý a strašně roztomilý. Ne tím, jak vypadal, ale tím jak se choval, co říkal. Petr byl výbušný, prudký a někdy trochu škodolibý, ale také strašně všímavý a trpělivý. Sandra se od nás všech lišila nejvíc. Přišla až ve čtvrté třídě a byla už od začátku zvláštní. Kvůli silnější postavě se s ní nikdo nebavil, jak totiž víme, děti dokáží být někdy pěkně kruté a tak si v sobě vystavěla pomyslnou bariéru, proti všem. Docela dlouho mi trvalo, než mluvila se mnou a když jsem ji přivedla mezi oba kluky cítila se vyplašeně, sama mi to řekla. Teď už se od nás ale nehne. Měla skvělou slovní zásobu a byla neuvěřitelně empatická. A já? Já byla taková šedá myška, co se stranila společnosti. Moji jediní přátelé byli tihle a za žádných okolností jsem o ně nechtěla přijít. Nikdo z nás nevyčníval z davu krásou ani chytrostí, přesto každý byl jedinečný.

,,Nemám ráda matiku." udfrkla jsem si a dál okusovala propisku hloubajíc nad prvním neřešitelným příkladem. Pavel měl v jednom uchu mp3, která hrála tak nahlas, že jsem se divila, že to učitel neslyší a Sandra v klidu počítala jednu z posledních rovnic.
,,Je to jednoduchý, když pochopíš princip." utěšovala mě.
,,Však právě." otočila jsem stránky sešitu doprostřed a vykouklo na mě několik koňů, jenž jsem malovala v matematice místo počítání nudných příkladů. Pustila jsem se do nového.
,,Zlato, nechceš to ani zkusit pochopit? Vysvětlím ti to, když budeš chtít." nabídla se má nejlepší kamarádka.
,,Už jsem se snažila, Sandy. Ale třeba někdy přídu na doučko." usmála jsem se a ponořila se do ticha kresleného světa.
,,Taky to nechápu." řekl Pavel a pozoroval učitele, jak na tabuli čmárá čísla a značky. ,,Všechno se mi to motá dohromady."
,,Tak přiďte oba. Třeba hned dneska, když končíme ve dvě." usmála se Sandy. Měla věčně dobrou náladu.
,,Dneska nemůžu, du do posilky." odvětil Pavel. Zadívala jsem se na jeho svaly rýsující se pod modře pruhovaným tričkem. On rozhodně už do posilky nemusel. Pořád říkal- Ještě půl roku a budu spokojenej-.
,,Ale zítra bych mohl." zapsal si pár dalších čísel.
,,Já taky." řekla jsem a obtáhla hlavu jednoho z koňů.
,,Tak fajn, asi hned po škole, že? Aby ste nemuseli..." Sandy vypískla, Pavel sebou trhl a já se tak lekla, až jsem přeškrtla pravé kopyto klisny. Mezi námi přistály klíče od kabinetu našeho třídního.
,,Jestli vás to nezajímá, padejte plkat na chodbu!!" zařval na nás. Nikdo se ani nehnul. Ostatní nebyli zvyklí, že by nás někdo okřikoval. Většina učitelů si nás prostě nevšímala. Samozřejmě ani jeden z nás neodešel. ,,Padejte, myslím to vážně!" řval, až mu slina vylétla z pusy a přistála na lavici jednoho kluka. Odešli jsme a jakmile se za námi zavřely dveře, hlasitě jsme se rozesmáli a opřeli se do řady o zeď.
,,Za chvíli zvoní. Ještě že už jen tělocvik." díval se na hodinky Pavel. Sakra, tělocvik. Zadívala jsem se na své oteklé koleno a chytla se za tvář. Pod prsty jsem ucítila tři pruhy jemného stroupku. Ještě jsem neměla to štěstí podívat se do zrcadla, ale moji milí spolužáci mě hned po příchodu do třídy uvítali velmi milými komentáři.
,,Dneska hrajeme volejbal." usmála se Sandra.
,,Super." řekla jsem a na svém obličeji vytvořila nepříjemnou grimasu.

Učitelka mě samozřejmě neomluvila, naopak, žekla bych, že se vyžívala v představě, že mě může týrat. Každopádně právo bylo na její straně, protože já neměla omluvenku. Volejbal mi moc nejde. Měla jsme rozehrávat. Nakročila jsem si levou nohou a připravila se. Míč letěl do sítě. Slečinky (tak já říkám těm největším fiflenkám) se začaly smát a Pavel se Sandrou se na mě povzbudivě usmáli. Učitelka pískla.
,,Ještě jednou!!" zakřičela a jedna holka mi hodila míč zpět. Opět síť. ,,Znova!" zakřičela učitelka a mrštila po mě balon. Párkrát jsem zadriblovala. Slečinky se pořád smály a ve svých minikraťáskách se nakrucovaly před klukama. Viděla jsem, jak v Sandře vaří krev a Pavel zatíná pěsti. To je moje parta, vždycky mě podrží.
,,Naposled!!" křikla učiteka a škodolibě se usmála. ,,Jinak za pět."
Tak teď se ve mě prolomily všechny ledy. Ještě párkrát jsem zadriblovala a svůj pohled zamířila na rozjařenou Slečinku Irenu. Stála uprostřed druhé strany a smála se se svým kolektivem Slečinek. Tobě se to směje, ty to umíš, si obletovaná a falešná. Ale já jsem lepší. Zamířila jsem a odpálila míč. Nečekaně přeletěl síť a nejen to. Proletěl kolem Ireny, ta s převkapeným pohledem po míči skočila, ale netrefila, místo toho se natáhla na břiše jak široká tak dlouhá a míč se spokojeně odkutálel ke dveřím. Jo, dostala jsem ji. Sandra radostí poskočila a Pavel se na mě vítězoslavně podíval. Tak to bychom měli.
,,A to to nešlo na začátku?" zařvala na mě učitelka. Znovu jsem rozehrávala, párkrát jsem to schytala a skončila na zemi, ale nic vážného. Ke konci hodiny už všichni sledovali velké hodiny nad dveřmi do tělocvičny. Fascinovaně jsem hleděla na vteřinovou ručičku a neviděla míč mířící mi přímo na pravou tvář
,,Jano!!" zakřičel někdo. Naneštěstí jsem se otočila právě tím směrem a smeč schytala do nosu. Překvapením jsem padla na zadek a chytla se za nos. Ten den jsem prostě měla smůlu. Pár lidí za mnou běželo, většina zůstala stát. Samozřejmě ránu smeč odpálila jedna z Ireniných posluhovaček. Krev mi netekla. Zazvonilo. Všichni utekli, učitelka zamkla. Rozloučili jsme se se Sandrou a Pavel mě na kole odvezl až domů. Je vážně milej.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Tak schválně

Čtu 85.7% (18)
Procházím 14.3% (3)

Komentáře

1 pajulky12 pajulky12 | Web | 21. června 2012 v 17:14 | Reagovat

ahojda můžu si dát tvojí povídku na blog s tím že tam uvedu zdroj.. ??

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama