Březen 2011

Kouření

18. března 2011 v 19:43 | Ywen |  Jednorázovky
Bylo mi asi šest let. Má starší sestra si našla přítele a samozřejmě na něho chtěla zapusobit jako dospělá žena. Neodpustila si ani skleničku vína a cigárko. Když měla rande jednoduše řekla, že jde ven a mamka jí projistotu strčila mně. Prvně jsme se jen tak procházely a potom, když jsme byly dost daleko od domu, jsme sešly úzkou cestou, takovou naší zkratkou, dolu do hospody. Bylo mi to v celku jedno, protože jsme stejně většinou jen stály venku a čekaly na toho zázračného kluka. Ale tentokrát sestru přemluvil, aby šla dovnitř. Byl to takovej floutek, celou dobu si mě nevšímal a choval se ke mně tak hnusně, že se kvuli tomu se sestrou nejednou pohádal. Vždycky ji ale upozornil, že on chce chodit ven s ní, nikoli se mnou a ptoto musí pochopit, že je pokaždý naštvaný, že sebou vláčejí takový přívěšek.
Jak se dalo čekat sestru rychle přemluvil k tomu, aby si sedla dovnitř. Nechtěla mě ale venku nechat samotnou, protože, i když bylo ještě brzké odpoledne, se venku potulovalo spoustu ožralcu. Zatáhly mě dovnitř. Přez oblak dýmu jsem neviděla ani na bar, a to byl necelé tři metry ode mě. Zakuckala jsem se.Sestra si toho nevšimla, ten kluk se jen ironicky pousmál, políbil sestru a vláčel ji k zadnímu stolu. Dobelhala jsem se za nimi. Od kouře mě štípaly oči a skoro jsem nemohla dýchat. Začala jsem posmrkávat, tekly mi slzy a na rukou se udělala husí kuže. Jak si toho sestřička všimla chytla mě za ruku a vlekla ven. Bylo už ale docela pozdě. Třásla jsem se po celém těle a spustila se mi krev z nosu. Sestra zpanikařila a začala brečet, ten kluk seděl pořád na místě a dělal, že to nevidí, možná byl taky vystrašený. Oči se mi otočily vsloup a omdlela jsem.
Probraly mě až záchranáři. Zjistili mi, že mám velmi silnou alergii na tabák a že se k němu nesmím přiblížit ani na sto honu. Sestra klečela vedle mě a podpírala mi hlavu, ten kluk mezi tém zmizel. Sestra mě už nikdy do podobného podniku nezavedla a s tím divným klukem se rozešla. Nějakou dobu k nám domu chodila sociální pracovnice, jestli nás rodiče nezanedbávají, ale všechno na konec bylo v pořádku. Mojí mamku tahle příhoda aspoň donutila přestat kouřit. Na kouř jsem si dávala pozora nic podobného se mi potom už naštěstí nestalo.

Moje-zvirectvo

17. března 2011 v 11:44 | Ywen |  Interwiew
Druhý rozhovor je taky s mojí kamarádkou Karčulí :D z blogu moje-zvirectvo. Blog si založila teprve nedávno, ale má ho moc nádherný a není pravda, že není zajímavý. To ona je jen taková skromná.

1) Jak dlouho už máš blog a proč sis ho založila?
Blog jsem si založila 12.12 2010, takže mu jsou zhruba 3 měsíce. Založila jsem si ho ,protože mám ráda zvířata, baví mě na tuto tematiku blogvat a poznávat nové lidi.


2) Jaké máš téma blogu a proč?
Téma blogu jsou zvířata a moje zvířata. Takové zaměření mám, protože zvířata mám hrozně ráda a jsou můj celý život, taky se vždycky dozvím něco co jsem ještě nevědla ze zvířecího světa.

3) Psala sis někdy sama komentáře?
Komentáře jsem si sama nepsala, tedy pokud se nepočítá odpověď na komentář :D

4) Kolik máš blogu a z jakého duvodu si zakladaš nové, nebo se stěhuješ?
Právě mám blogy dva. Měla jsem o Twilight sáze, ale ta mě přestala bavit, proto jsem se přestěhovala na blog, který mi slouží jako deníček. Blog jsem zatím nesmazala, ale chystám se. A poslední blog mám o zvířatech. Byla jsem taky spoluadminkou na úžasném blogu, který vedla slečna, ketré právě odpovídám na rozhovor :)

5) Proč si myslíš, že je právě tvuj blog zajímavý?
Zajimavý? Já si nemyslím, že můj blog je nečím zajimavý. Takových blogů jako mám já jsou stovky a všechny jsou lepší než ten můj.

6) Záleží ti víc na návštěvnosti, nebo komentářích, co z toho je pro tebe duležitější?
To se nedá říct. Jsem hrozně ráda, když můj blog za den navštíví 45 lidí a taky jsem ráda, když je alespoň pár komenářů k článku a ne žádné reklamy.

7) Jakým zpusobem si zařizuješ návštěvnost, děláš pro to něco speciálního?
Spřátelila jsem si blogy, ale teď nespřáteluji, protože 15 SB je hodně. Komentuju jiné blogy, ale nikdy bych nenapsala komentář typu: "Ahoj máš hezký blog, přid na můj a okomentuj ho" tohle lidi akorát odradí. Takže komentuju vždycky k článku.

8) Myslíš si, že tvůj blog je už dokonalý, nebo chceš ještě něco změnit, popřípadě co?
S blogem jsem 100% spokojená. Měnit nic nechci, snad jen chystám se upravit menu.

9) Blog obstaráváváš sama, nebo máš nezveřejněné spoluadminky
Obstarávám si ho sama, nemám ráda když mi do toho někdo kecá.

10) Proč právě blog a ne jiná webová stránka?
Blog je podle mě dobrý hosting. Nikdy jsem neměla žádnou estránku nebo něco podebného. Je jednoduchý na "ovládání" I když se seká kvůli starým blogům, které mají poslední článek z roku 2008.

Přátelství, část 2

15. března 2011 v 15:00 | Ywen |  Přátelství

Pavel mě posledních čtrnáct dní vozil na kole do školy a říkal, že mi tím chce odčinit tu srážku. Byla jsem ráda. Začínalo jaro a stejně tak jak příroda vyměnila sníh za slunce já konečně zahodila rifle a kozačky a konečně vytáhla ze skříně sukni.
,,Sandy mi ráno volala, že je jí špatně." oznámila jsem Pavlovi a srovnala si na lavici učebnici a sešit matematiky.
,,OK." řekl Pavel a jednou rukou přehodil věci ze své lavice na mou. Lekla jsem se, protože těžká taška způsobila velkou ránu a zajíkla se. Zjevně to neslyšel, protože měl v uchu sluchátko. Koukala jsem vyjeveně, ale on si jen v klidu stěhoval věci. Až po chvíli si všiml mého pohledu. Zarazil se.
,,Co?" zeptal se nechápavě. ,,Myslel jsem, že... Ale jestli ti to vadí, tak...."
,,Ne ne, v pohodě." ujistila jsem ho. V nejistotě byl tak strašně roztomilý. Zorničky se mu roztáhly a jeho oči tak působily ještě tmavší a pronikavější. ,,Fakt." usmála jsem se. Asi to nepůsobilo moc věrohodně. Zazvonilo. Na diskuze už bylo pozdě, ulevilo se mi. Přišel učitel. Přestože ve třídě bylo k padnutí byl navlečen v huňatém svetru a v ruce držel kromě testových sešitů tři balíčky papírových kapesníčků a pod paží termosku čaje.
,,Zavřete okna, prosím." zaúpěl učitel s ucpaným nosem. ,,Bůžeš rozdat sešity." ukázal na Kláru sedící úplně vepředu. Celá třída zaúpěla. Pavel si odfrkl a sundal si tenký svetr- nikdy jsem si nevšimla jaké má svaly. Chvíli jsem mu očima visela skrz obtažené tričko na vypracovaném břiše. Zaregistroval to. dělal, že mě nevidí.
,,Baf!" řekl. Škubla jsem sebou. ,,Ještě tak půl roku a budu spokojenej." prohlásil a prohmatával si břicho. Už teď byl dokonalý. Na stole mi přistál testový sešit. Minule jsme psali písemku.
,,Já tu matiku prostě nechápu." povzdychla jsem si a listovala sešitem na poslední popsaný list.
,,Já už jo. To doučko mi hodně pomohlo." řekl Pavel. Dostal jedna mínus. Já to samé. ,,Koukám, že tobě taky." usmál se.
,,No, asi jo." řekla jsem. Se Sandrou jsem se scházely skoro každý den, ale Pavla jsem už nepozvaly. Jak to říct... Nemohly jsme se soustředit na učení, když tam byl. V rámci dobrých známek jsme se raději učily sami.

Opakovali jsme rovnice, v češtině psali slohovku na téma já a facebook a v praktikách dělali projekt o jogurtu. Celý den mi nějak moc rychle utekl. Hleděla jsem z okna, nepřemýšlela, nevnímala. Učitelé si mě nevšímali a Pavel se starostlivě ptal, jestli jsem v pořádku.
,,Jano, vážně se mi dneska nějak nezdáš." řekl a opřel do mě svůj smutný nejistý pohled. Ale mně bylo hned jasné, co se děje. Za těch pár let, co se s Pavlem známe mi přirostl k srdci možná víc, než bych chtěla a z přátelství se asi vyvinulo něco víc. Ale to ne! Láskou se vždycky všechno pokazí. On v sobě nemá to, co mám já. On mě nechce. Náhle po tom přívalu pravdy jsem si všechno uvědomila.Sklopila jsem oči. Už tehdy mi bylo jasné, že bych mu to neměla říkat. Zazvonilo.
,,Vážně si OK?" zeptal se ještě jednou. Všechno jsem si uvědomila, hlavně to, jak jsem všechno pokazila. Oči se mi zaplnily slzami. Podívala jsem se na Pavla, na jeho nechápavý pohled, pootevřená ústa, na jeho teď už skoro černé oči. Slza mi stekla k bradě. Pavel se nakolonil, aby mě objal. Při prvním mihotavém doteku jsem se jako po ráně elektrickým šokem odtáhla.
,,Je mi fajn." zašeptala jsem, popadla tašku, odešla a nechala tam sedět toho nejlepšího, nejhodnějšího, nejobětavějšího a nejvěrnějšího kluka, co znám.

Jak zhubnout

13. března 2011 v 17:18 | Ywen |  Nezařazené
Projíždím si internet a všude nacházím články typu Zaručená dieta, nebo Shoďte kilo, ale ve všech píší buď o dělené stravě, dietě, nebo dokonce hladovění!!! Mám osvěčený recept na to, jak si udržovat pěknou postavu. Teď se tímto pravidlem řídím a mám dole už 6,5 kila!!! Nemám hlad a když mám chuť, tak si prostě dám :D. Tato kúra má jen pár pravidel.
1) Snažte se jíst pravidelně tak po dvou až třech hodinách, s tím že poslední chod je tak tři hodinky před spaním, aby si organizmus odpočnul.

2) Samozřejmě papkejte ovoce a zeleninu ať jste zdraví a dostanete do sebe vitamíny. Také byste měli vypít tak dva a pul litru ČISTÉ vody denně.

3) Nemusíte každý den chodit do posilovny, stačí si před spaním udělat třeba dvacet až padesát sedu-lehu a pár dřepu, nebo odpoledne hodinovou procházku. Nemusíte cvičit každý den, ale aspoň třikrát do týdne.

4) Snažte se omezit tučná a mastná jídla, samozřejmě si někdy mužete dát řízek, nebo koblihu, ale snažte se, aby toto jídlo nebylo na denním pořádku.

5) Když máte na něco chuť dejte si buď ovoce nebo zeleninu. Když víte, že neodoláte sladkému vemte si třeba kousek čokolády nebo tatranku, ale výhradně dopoledne.

Muj typ: když mám chuť na sladké dám si čokoládovou syrovátku. Je zdravá a chutná jako kakao.

Ichigo-sama

13. března 2011 v 11:48 | Ywen |  Interwiew
Tak a máme tady první interwiew s blogem jménem ichigo-sama. Jeho zakladatelka Ichigo je moje kamarádka, a proto jsem právě ji poctila premiérou. Chtěla bych Ichigo moc poděkovat, že se obětovala a odpověděla na moje otázky. Na její blog určitě zajděte, mně se moc líbí.

1) Jak dlouho už máš blog a proč sis ho udělala?
Jak dlouho? :) 9měsíců, a udělala jsem jej proto, protože mě baví :)

2) O čem, nebo na jaké téma, je blog, nebo alespoň většina článků?
O anime a manze ^^

3) Jak často na blog chodíš?
Tak často, jak se dá :) co nejvíc

4) Jak často publikuješ články?
Když mám čas :) teď to ale kvuli příjímačkám mám blbý a moc tam nejsou.

5) Jak si "zařizuješ" návštěvnost na blogu?
Já nevím, prostě to nechám volně plynout a přidávám si SB :)

6) Komentuješ blogy podle toho, co si o nich vážně myslíš, nebo ke všem píšeš Hezký blog?
Co si o nich myslím :) ale zas napsat, mě se to nelíbí,když si s tím člověk docela pohrál , to není moje :)

7) Oslavuješ narozeniny a různá výročí svého blogu?
No , první rok mého blogu určo oslavím i ty oststní :) jinak slavila jsem návštěvnost - 1000 :) pak budu slavit 5000 ale to bude za dlouho :)

8) Myslíš si, že tvůj blog je už dokonalý, nebo chceš ještě něco změnit, popřípadě co?
Myslím, že se mi líbí takový jaký je :)

9) Jsi spokojená se svým blogem obecně (zveřejňování článků, komentáře, návštěvnost,....)?
Moc ne, jelikož teď na články nemám čas.

10) Jak často děláš bleskovky, soutěže a ankety?
Moc často ne :) nemám s tím zkušenosti :) ale v budoucnu určitě něco takového udělám :)

Chceš taky udělat rozhovor?

11. března 2011 v 21:17 | Ywen |  Chci také na interwiew
Jestli chceš, abych s tebou udělala rozhovor o tvém blogu, tak mi v komentářích zadej svůj mail a blog a já ti pošlu pár otázek a ty mi přes mail pošli odpovědi :D


Rozcestník 2

10. března 2011 v 20:28 | Ywen |  Kapitolovky

Přátelství

Příběh o dívce, co se zamiluje do svého nejlepšího přítele a její jediná kamarádka jí musí pomoct s návalem neznámých citů i se vztahem samotným. Příběh ze života, námět dle skutečné události :D
DOKONČENO :D !!!!!!!!

Nová přátelství

Volné pokračování příběhu o milostném trojúhelníku třech spolužáků. Prázdniny už zkončili a oni se musí rozdělit. Tři nové osudy můžete sledovat spolu s nimi.
(Postavy jsou vážně z Elgartky, ale prosím, použitý je jen vzhled, rozhodně jsem nepsala vaše pravé povahy a možná jsem tam k někomu hodně hnusná, tak to prosím neberte vážně, je to opravdu jenom příběh, s realitou nemá nic společnýho, jasný?)

Příliš mladá pro život

Ani sama nevím, jak bych to popsala. Prostě je to taková snůžka úvah a příběh jednoho mladého páru. Myslím, že zaujme hlavně střední a trochu starší generaci.


Něco o mě

9. března 2011 v 15:02 | Ywen |  Něco o mě
Přestěhovala jsem se sem z jiného blogu ywen.blog.cz a chtěla bych se vám představit. Jmenuji se Ivana, přezdívají mi Ywen, nebo Íwn. Je mi čtrnáct a bydlím na předměstí Brna. Pořád sepisuju povídky a příběhy a proto je tady chci publikovat, abyste mi napsali, co je na nich dobrého nebo špatného. Blog mám jen jeden jediný a to tenhle. Tak doufám, že tento blog nebudete jen procházet, ale řádně si číst články, ke kterým dáte komentář. Díky.
Tak doufám, že se vám tady bude líbit a něco si přečtete. Hlavně pište komentáře, na těch mi záleží nejvíc. Tak to by bylo asi všechno. Pá

Přátelství, část 1

8. března 2011 v 21:39 | Ywen |  Přátelství
Foukal chladný vítr. Přitáhla jsem si pletený svetr blíž k tělu a pokračovala cestou do školy. V hlavě jsem si přemítala jaké předměty mě dnes čekají, když v tom mě cosi vyvedlo z míry a já se ocitla tváří na chodníku.
,,Jano, nestalo se ti něco?" přiskočil ke mě starostlivě kluk na kole. Jeho hnědé oči na mě úpěnlivě visely a čekal na moji odpověď.
,,V pohodě. Žiju." usmála jsem se a zvedla se do sedu. Podal mi ruku a pomohl mi na nohy. Kontroloval mě očima a oprašoval mi záda. Otřela jsem si dlaně a chytla se za poškrábanou tvář. Trochu mi tekla krev a kulhala jsme na pravou nohu, protože mě píchalo v koleni.
,,Ježiš, vážně se moc omlouvám, snad sem ti neudělal něco horšího. Můžeš chodit?" staral se.
,,Uklidni se. Zem je sice tvrdá, ale přežila jsem to." usmála jsem se a zastavila tak jeho vodopád otázek.
,,Dobře. Ale bolí tě noha. Vezmu tě na kolo." nabídl mi. Byl to můj kamarád už několik let. Oběma nám bylo skoro šestnáct a chodili jsme do posledního ročníku základní školy. Byla sice pár kroků, ale Pavel vždycky, když bylo pěkně, nasedl na kolo. ,,Na, tady máš kapesník." podal mi papírový ubrousek. Přitiskla jsem ho na poškrábanou tvář a nasedla na řidítka kola.
,,Díky." usmála jsem se na něj a chytila ho kolem krku, abych se na vratkém kole aspoň něčeho držela. To nám to ráno pěkně začíná.

Skoro ve všech předmětech seděla naše čtyřka spolu. Vzadu u okna já, vedle mě Petr a naproti Pavel se Sandrou. Potom se ale Petr přestěhoval a zbyli jsme jenom tři. Vztahy mezi námi třemi se tím ale jenom posílily. Všechny jsem měla ráda, ale každý z nich byl úplně jiný. Pavel byl hodný, čestný poctibý, obětavý a strašně roztomilý. Ne tím, jak vypadal, ale tím jak se choval, co říkal. Petr byl výbušný, prudký a někdy trochu škodolibý, ale také strašně všímavý a trpělivý. Sandra se od nás všech lišila nejvíc. Přišla až ve čtvrté třídě a byla už od začátku zvláštní. Kvůli silnější postavě se s ní nikdo nebavil, jak totiž víme, děti dokáží být někdy pěkně kruté a tak si v sobě vystavěla pomyslnou bariéru, proti všem. Docela dlouho mi trvalo, než mluvila se mnou a když jsem ji přivedla mezi oba kluky cítila se vyplašeně, sama mi to řekla. Teď už se od nás ale nehne. Měla skvělou slovní zásobu a byla neuvěřitelně empatická. A já? Já byla taková šedá myška, co se stranila společnosti. Moji jediní přátelé byli tihle a za žádných okolností jsem o ně nechtěla přijít. Nikdo z nás nevyčníval z davu krásou ani chytrostí, přesto každý byl jedinečný.

,,Nemám ráda matiku." udfrkla jsem si a dál okusovala propisku hloubajíc nad prvním neřešitelným příkladem. Pavel měl v jednom uchu mp3, která hrála tak nahlas, že jsem se divila, že to učitel neslyší a Sandra v klidu počítala jednu z posledních rovnic.
,,Je to jednoduchý, když pochopíš princip." utěšovala mě.
,,Však právě." otočila jsem stránky sešitu doprostřed a vykouklo na mě několik koňů, jenž jsem malovala v matematice místo počítání nudných příkladů. Pustila jsem se do nového.
,,Zlato, nechceš to ani zkusit pochopit? Vysvětlím ti to, když budeš chtít." nabídla se má nejlepší kamarádka.
,,Už jsem se snažila, Sandy. Ale třeba někdy přídu na doučko." usmála jsem se a ponořila se do ticha kresleného světa.
,,Taky to nechápu." řekl Pavel a pozoroval učitele, jak na tabuli čmárá čísla a značky. ,,Všechno se mi to motá dohromady."
,,Tak přiďte oba. Třeba hned dneska, když končíme ve dvě." usmála se Sandy. Měla věčně dobrou náladu.
,,Dneska nemůžu, du do posilky." odvětil Pavel. Zadívala jsem se na jeho svaly rýsující se pod modře pruhovaným tričkem. On rozhodně už do posilky nemusel. Pořád říkal- Ještě půl roku a budu spokojenej-.
,,Ale zítra bych mohl." zapsal si pár dalších čísel.
,,Já taky." řekla jsem a obtáhla hlavu jednoho z koňů.
,,Tak fajn, asi hned po škole, že? Aby ste nemuseli..." Sandy vypískla, Pavel sebou trhl a já se tak lekla, až jsem přeškrtla pravé kopyto klisny. Mezi námi přistály klíče od kabinetu našeho třídního.
,,Jestli vás to nezajímá, padejte plkat na chodbu!!" zařval na nás. Nikdo se ani nehnul. Ostatní nebyli zvyklí, že by nás někdo okřikoval. Většina učitelů si nás prostě nevšímala. Samozřejmě ani jeden z nás neodešel. ,,Padejte, myslím to vážně!" řval, až mu slina vylétla z pusy a přistála na lavici jednoho kluka. Odešli jsme a jakmile se za námi zavřely dveře, hlasitě jsme se rozesmáli a opřeli se do řady o zeď.
,,Za chvíli zvoní. Ještě že už jen tělocvik." díval se na hodinky Pavel. Sakra, tělocvik. Zadívala jsem se na své oteklé koleno a chytla se za tvář. Pod prsty jsem ucítila tři pruhy jemného stroupku. Ještě jsem neměla to štěstí podívat se do zrcadla, ale moji milí spolužáci mě hned po příchodu do třídy uvítali velmi milými komentáři.
,,Dneska hrajeme volejbal." usmála se Sandra.
,,Super." řekla jsem a na svém obličeji vytvořila nepříjemnou grimasu.

Učitelka mě samozřejmě neomluvila, naopak, žekla bych, že se vyžívala v představě, že mě může týrat. Každopádně právo bylo na její straně, protože já neměla omluvenku. Volejbal mi moc nejde. Měla jsme rozehrávat. Nakročila jsem si levou nohou a připravila se. Míč letěl do sítě. Slečinky (tak já říkám těm největším fiflenkám) se začaly smát a Pavel se Sandrou se na mě povzbudivě usmáli. Učitelka pískla.
,,Ještě jednou!!" zakřičela a jedna holka mi hodila míč zpět. Opět síť. ,,Znova!" zakřičela učitelka a mrštila po mě balon. Párkrát jsem zadriblovala. Slečinky se pořád smály a ve svých minikraťáskách se nakrucovaly před klukama. Viděla jsem, jak v Sandře vaří krev a Pavel zatíná pěsti. To je moje parta, vždycky mě podrží.
,,Naposled!!" křikla učiteka a škodolibě se usmála. ,,Jinak za pět."
Tak teď se ve mě prolomily všechny ledy. Ještě párkrát jsem zadriblovala a svůj pohled zamířila na rozjařenou Slečinku Irenu. Stála uprostřed druhé strany a smála se se svým kolektivem Slečinek. Tobě se to směje, ty to umíš, si obletovaná a falešná. Ale já jsem lepší. Zamířila jsem a odpálila míč. Nečekaně přeletěl síť a nejen to. Proletěl kolem Ireny, ta s převkapeným pohledem po míči skočila, ale netrefila, místo toho se natáhla na břiše jak široká tak dlouhá a míč se spokojeně odkutálel ke dveřím. Jo, dostala jsem ji. Sandra radostí poskočila a Pavel se na mě vítězoslavně podíval. Tak to bychom měli.
,,A to to nešlo na začátku?" zařvala na mě učitelka. Znovu jsem rozehrávala, párkrát jsem to schytala a skončila na zemi, ale nic vážného. Ke konci hodiny už všichni sledovali velké hodiny nad dveřmi do tělocvičny. Fascinovaně jsem hleděla na vteřinovou ručičku a neviděla míč mířící mi přímo na pravou tvář
,,Jano!!" zakřičel někdo. Naneštěstí jsem se otočila právě tím směrem a smeč schytala do nosu. Překvapením jsem padla na zadek a chytla se za nos. Ten den jsem prostě měla smůlu. Pár lidí za mnou běželo, většina zůstala stát. Samozřejmě ránu smeč odpálila jedna z Ireniných posluhovaček. Krev mi netekla. Zazvonilo. Všichni utekli, učitelka zamkla. Rozloučili jsme se se Sandrou a Pavel mě na kole odvezl až domů. Je vážně milej.

Tak končí láska

7. března 2011 v 20:53 | Ywen |  Básničky
Byla jsem malá holka
a tys byl malej kluk.
Drželi jsme se za ruce,
procházeli se po louce
až za pomezní dub.
Spolu chodili jsme do školy
a líbali se v šatně,
pracovali na poli,
pak zatočil se s námi svět.
Už vzpomínám jen matně,
jak spřádali jsme svoje plány.
Když bylo mi dvacet let
pustila jsem se sukně mámy
a naši lásku stvrdili jsme prsteny.
Životu vyšli jsme vstříc,
ještě neznali jsme problémy
a život neměl osteny,
bydleli jsme u vašich, protože neměli jsme nic,
jen spoustu snů.
Když narodil se Petr byl konec volných dnů,
míň času na lásku,
ale pořád jsme měli své sny.
Až hádky nám strhly růžovou masku
přišly konflikty a sténání,
méně peněz, strádání
a ještě malá Marie.
Byly těžké tyhle dny,
ale stále jsme věřili
a kousek lásky střežili.
Pak sis našel novou práci za solidní plat,
to, žes musel podlízat, řvát a hloupě žertovat
jsme přehlíželi oba.
Když holka byla velká
já do práce šla znova.
A čím víc jsme pracovali
tím víc jsme se odcizili,
mezi námi bariéra,
prostě pan a paní kariéra.
Na děti nám nezbyl čas.
Z kluka mladý delikvent
a z dcery lehká holka zas.
Nadávali jsme a trestali,
že život si posrali.
Pan a paní kariéra se svých dětí vzdali,
pořád se jen hádali a snad se i báli,
ža až budou staří, tak zůstanou sami.
Byla jsem malá holka
a tys byl malej kluk
drželi jsme se za ruce
a procházeli se po louce
až za pomezní dub.
Život nám strhl zamilované masky.
Život je pravý ničitel lásky.

Smrt

7. března 2011 v 20:51 | Ywen |  Básničky
Smrt se neptá,
zda-li si může vzít.
Jen přesekne nit
a pak se potutelně chechtá
ve své černé kápi
a k nevinným lidem
natáhne své drápy.
Chňap- a má je pevně v hrsti.
Smrt se neptá,
zda-li může,
když přitáhne svou kosu
s níž neseká růže,
ale lidské životy
a s očima plnýma hnusu
je táhne do věčné temnoty.
Smrt se neptá
a v tom je ten problém.
Když bere staré a nemocné
možná to myslí v dobrém,
ale ten, kdo by měl chcípat,
toho nechá klidně a dlouho dýchat
a až uběhne desítka let
i pro něj nakonec skončí svět.
Smrt se neptá,
ale ty se můžeš ptát,
můžeš i brečet, nebo se smát,
ale stejně ti neodpoví,
jen se tiše krčí v křoví.
A kdo? ta nesmrtelná teta
SMRT

Můj sen

7. března 2011 v 20:49 | Ywen |  Něco o mě
Předem bych chtěla upozornit, že tento článek není jednorázovka, ale tohleto se mi dnes v noci zdálo. Pořád na to nemůžu zapomenout. Ale je to takový divný, prostě nevím, co si o tom mám myslet.
Stála jsem uprostřed velkého lesa, ale ne normálního, ale toho obrovského prorostlého jako Zakázaný les . Stála jsem naprosto klidně a soustředila jsem se na ticho kolem sebe. Hledla jsem kořist. Něco jsem ucítila ve vzduchu a s instinkty lovce se rozběhla neuvěřitelnou rychlostí. Všechno bylo tak neuvěřitelně živé, že jsem cítila, jak se mi na nohou napínají svaly při běhu. Doháněla jsem laň, ze které se měla za několik okamžiků stát moje kořist. Vymrštila jsem se, skočila po ní a srazila jsem ji k zemi. Zmítala se, kopala kolem sebe, ale já ji stiskla pevněji, až jsem ucítila její praskající kosti. Zakousla jsem se jí hluboko do její krční tepny. V momentě, kdy mi její krev stříkla do úst jsem se cítila jako zhypnotizovaná. Krev jsem měla naprosto všude- na rukou, bílých šatech, vlasech, na krku, prostě všude. Srnka se po chvíli přestala zmítat. Ležela klidně. Vstala jsem. A najednou jsem cítila pocit uspokojení. Všechno, co se odehrálo, mi přišlo naprosto přirozené. Otřela jsem si rty a spokojeně odešla.
Já si normálně sny nepamatuju, ale tenhle byl krutej!!! Nevím, jak se mi to do té hlavy dostalo...

Květy lilie

7. března 2011 v 20:49 | Hanička |  Básničky
Byl býval kdysi bílý svět,
Čistý jak liliový květ.
Devatenáct set přešlo let,
Mráz touhy změnil kytku v led.

Dívky se začly bez prstýnků
Vzdávat svých liliových vínků.
Láska byla jen na chvilinku,
Neb místo v srdci byla v klínku.

I ti co byli ještě malí
Už divnou hru na ,,lásku" hráli.
A čím víc časem dospívali,
Tím víc lilií otrhali.

Odraz

7. března 2011 v 20:47 | Ywen |  Jednorázovky
Muž stojí před zrdcadlem, hledí do něj a je překvapen tím, co vidí.
,,Kdo jsi?"
,,Nevím. kdo jsi ty?"
,,Kdo jsem já? Já přece vím, kdo jsem."
,,A já to vím taky. Jsi můj odraz."
,,To není pravda. Ty jsi můj odraz." říká muž a přibližuje se k zrdcadlu ještě víc.
,,Jak může vědět, že ty jsi můj pán?"
,,No," zarazí se člověk ,,já můžu kdykoliv odejít a ty přitom zmizíš. Jsi na mě závislý."
,,Já nezmizím. Budu tady pořád." odvětí odraz.
,,To není pravda." říká. ,,Podívej." muž ustupuje od zrcadla tak, aby se v něm neviděl. Hned se k němu vrací. ,,Vidíš?"
,,Kde jsi byl? Hledal jsem tě."
,,Odešel jsem od zrcadla a tys zmizel."
,,Nezmizel jsem. Čekal jsem tu na tebe."
Na chvíli nastává nepříjemné ticho.
,,Kde vlastně jsi?" ptá se muž.
,,Tady v pokoji." ukazuje kolem sebe odraz.
,,Ale já jsem v pokoji. V tom pravém pokoji. Ty a místnost, ve které jsi, jste jen odraz, pouhá imitace toho pravého."
,,Jak ale můžeš vědět, že to není naopak."
,,Protože já se stýkám s ostatními lidmi. Já můžu kdykoli odejít, ale ty budeš navěky uvězněn ve světě za zrcadlem."
,,A jaké to je?"
,,Co?"
,,Žít."
,,Normální."
,,Normální?"
,,Ano."
,,A proč jsi tady v tom pokoji?"
,,A kde bych měl být?"
,,Já nevím. Žít. Vždyť jsi volný!"
,,Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Ale vždycky jsem chtěl vidět pyramidy, nebo grand kaňon. Taď jsou prázdniny. Já, mohl bych jít pro letenky."
,,No vidíš, takhle se žije."
,,Já jsem ještě nic tak spontáního neudělal."
,,To věřím." usmál se odraz.
,,Tak to bych měl asi vyrazit co nejdřív. Díky. Seš dobrej chlap."
,,A nezapomeň mě vzít s sebou." řekl stín a ukázal na malé zrcádko na stolku.
,,Neboj se." muž zbalil zrcádko a odešel.

Kráva Berta

7. března 2011 v 20:43 | Ywen a Ichigo |  Jednorázovky
Tak si tak sedíme a koukáme a píšeme příběh. Příběh o krávě jménem Berta.Berta byla malé, strakaté telátko se žlutým čumáčkem. Ráda běhala v papírovém světě a milovala lepící pásky. Sami už určitě tušíte, že Berta je nakreslená a není jen tak obyčejná, je totiž z knihy. I když je to knižní kráva, nemá moc kamarádů. Doba její slávy už pominula a teď leží zavřená na nejvyšší poličce zaprášené knihovny. Každý den snila o tom, aby si ji někdo koupil, odnesl domů a začal číst její příběh.
Najednou se dveře krámu otevřely a v nich se objevila malá holčička neobyčejná tím, že milovala krávy. Očima přejížděla po nových vydáních a najednou ji zaujala jedna malá, úzká kniha, na jejímž obalu psalo velkým zlatým písmem Bůů. Kniha holčičku tak zaujala, že o ni okamžitě požádala starého prodavače. Ten ji vzal do vrásčitých rukou a svraštil čelo. Ani jsem nevěděl, že tě tady ještě mám. pomyslel si a knihu holčičce prodal. Ta ji doma hned začala číst. Holčička byla spokojená, protože, jak už jsme říkali, milovala krávy, a Berta byla spokojená, protože si ji konečně někdo přečetl...


Bůů Boo ^^
Tak co, jak se vám naše jednorázovka líbí?

Jen tak něco...

7. března 2011 v 20:42 | Ywen |  Jednorázovky
Hořké slzy stékaly po horké tváři. Kanuly jedna vedle druhé a když dopadly, roztříštily se na miliony malých kapiček, které časem vysušilo slunce, nebo rozfoukal vítr. A stejně tak i ten smutek kvůly kterému tekly. I ten po čase zmizel. Však přijde další a zase bude potřeba toho větru, stejně jako pomocné ruky, která se nabídne.

No, teda nic moc... Nebo se vám to snad líbí?

Nikdo

7. března 2011 v 20:38 | Ywen |  Jednorázovky

Dívka sedí na lavičce a dívá se před sebe. Nevnímá okolní svět. Myšlenky se jí pomateně honí hlavou jedna za druhou. Ještě nedávno měla chlapce. Sice nespolehlivého, který věčně neměl ani korunu, ale co na tom? Láska je slepá. To co Petr nepropil, padlo na jeho dávné dluhy. Po smrti jeho rodičů zdědil dům v Londýně, kam se odstěhoval i se svojí ženou Aničkou a v česku nechal mladou dívku čekající jeho dceru. Dívka probrečela několik dní a nocí. Asi po týdnu dostala velké bolesti a měsíc před určrním porodu přivedla na svět mrtvé dítě. Nevspamatovala se z toho nikdy.
A teď? Sedí na lavičce a hledí do prázdna.
,,Ahoj, můžu si přisednout?" zeptal se mladý chlapec dívky. NEdostal odpověď a v klidu se posadil. ,,Máš se?" ale neodpovídala mu. ,,Já jsem Adam. A ty?" nic- dívka ho ani nezaregistrovala. ,,Jak se jmenuješ?" žádná reakce. ,,Nemusíš mi odpovídat, ale je to neslušné."
,,Nemám jméno." odpověděla dívka.
,,Každý má jméno." odvětil.
,,Nemám jméno." opakovala dívka jako robot. ,,Už dávno jsem ho ztratila." náhle odvrátila zrak od země a zahleděla se mu zpříma do očí.
,,A nešla bys třeba na kafe?" Dívka přikývla. Chlapec se zvedl, ale dívka nereagovala. ,,Tak jdeš?"
,,Ano." odpověděla z příma a stále mu hleděla do očí. Zvedli se a šli dlouhou ulicí do nejbližší kavárny. Adama velice zajímalo, proč je tak krásná dívka tak smutná.
,,A co ty? Co vaši?" zeptal se, aby ukončil trapné ticho.
,,Já nemám rodiče."
,,Aha.. Promiň. Já už je taky nemám."
,,Umřeli ten den, kdy se mi narodila dcera." Chlapec se na ni podíval tázavým pohledem.
,,Ty máš dceru?"
,,Měla jsem. Zemřela při porodu."
,,Promiň, asi bych se tě neměl takhle vyptávat." Dívka pokrčila rameny.
,,Ptej se na co chceš. Mně už na ničem nezáleží."
,,Já už nemám čas." podíval se na hodinky. ,,Mám hodinu kreslení." dívka seděla bez hnutí a velké smutné oči upírala na něho. ,,Jestli chceš, můžeš jít se mnou." nabídl jí. Chytila se ho za ruku a společně kráčeli městem.
V místnosti bylo pět lidí, všichni před sebou z pola pokreslené papíry. Dnešní téma bylo volné. Dívka nakreslila mladou dívku v rukou držící smějící se dítě a Adam pár sedící na lavečce. Hned první den si padli do oka a Adam k dívce cítil jistou odpovědnost. Vzal ji k sobě domů a staral se o ni. Nemusíš mě opatrovat, opakovala mu stále, ale on to nebral na vědomí.
Strávili spolu nádherné dva týdny. Dívka konečně poznala co to je milovat. Adam jí začal říkat Eva, jako jediná.
,,Ano? U telefonu." zvedl mobil usměvavý Adam. V zápětí ale zbledl. ,, Nemocnice?.. Co se jí stalo! Auto?... Ano, hned přijedu!" V nemocnici bloudí chodbami, hledá pokoj. Konečně ji našel.
,,Promiňte, tam nemůžete." zastavil ho doktor.
,,Co se jí stalo?"
,,Srazilo jí auto. Má hodně poškozenou páteř."
,,Páteř?... Takže se neuzdraví?"
,,Byli jsme rádi, že sme ji udrželi na živu. Nerad to říkám, ale.."
,,Co, doktore!!"
,,Už se neuzdraví. Dáváme jí asi dva měsíce. Je mi líto"
,,Musím jít za ní."
,,Dobře, ale jenom na chvíli."
,,Díky." vstoupil do nemocničního pokoje. ,,Evo, slyšíš mě?"
,,Nemůžu hýbat tělem. Vím, co to znamená." neudržela slzy.
,,To ne, neplač." otíral jí slzy. Dlouho se na sebe dívali a ani jeden z nich nevěděl co říct.
,,Už musíte jít." do pokoje přišel doktor.
,,Přijdu za tebou zase zítra."
,,Miluju tě." řekla na rozloučenou. Když za sebou zavřel dveře, zašeptala ,,Sbohem..."
Celý den myslel na ni. Hned ráno jel zase do nemocnice. NAšel její pokoj, ale ona tam už nebyla. Na stolku ležel list papíru. Otevřel ho a začal číst.

Drahý Adame,
rozhodla jsem se sama. Nemělo to cenu trápit se další měsíce. Chtěla jsem jít smrti vstříc a ona mě ukryla pod svá ochranná křídla, ako tenkrát ty. A za to jsem ti chtěla strašně moc poděkovat. Víš, podle mě má větší cenu žít dva týdny naplno, než celý život přežívat. A jsem ti strašně vděčná. Za všechno. Prosím, někdy si na mě vspomeň. Doufám, že se zase někdy potkáme.
Miluju tě
Eva

Takové to je, stratit lásku. Ale Eva našla smysl života. Našla Adama. Ten se za pár let oženil a své dceři dal jméno Eva. Svojí ženu miloval, ale na smutnou dívku sedící na lavičce nikdy nezapomněl. Teď už jsou třeba někde spolu.

Šarlatový sníh

7. března 2011 v 20:37 | Ywen |  Jednorázovky
Stála na chodbě a pozorovala dav studentů, jak se hrnou ze tříd. Nenápadně sledovala jednoho spolužáka, který s partičkou svých kamarádů kráčel jejím směrem a zastavil se u kabinetu chemie. Záhy se ukázalo, že to nebylo náhodou.

,,Heleno," oslovil dívku ,,S kým jdeš na ten ples?" zeptal se. Dívku to očividně zaskočilo. Že by ji někdo pozval na ples nečekala, natož zrovna tenhle kluk.
,,S nikým." odvětila. ,,Zatím."
,,Tak fajn. Vyzvednu tě v šest. Potom ti napíšu." řekl a okamžitě se vytratil. Asi mu to bylo stejně trapné jako jí.
,,Holka, co to bylo? Chvíli s tebou nejsem a ty už někoho máš?"
,,Honza mě asi pozval na ples."
,,Asi? Jak asi?"
,,No přišel a řekl mi, že mě vyzvedne v šest."
,,Jako jenom tak?"
,,No, asi jo. Bylo to všechno strašně rychlé."
,,Aha. A co si vezmeš na sebe?"
,,Nevím. Nic na sebe nemám."
,,Můžu ti pučit. Hergot, jak já ti závidím. Jdu s koktavým Pavlem."
,,Vždyť Pavel je hodnej."
,,Hodnej, ale blbej. No nic, musím letět na matiku. A ty."
,,Mám dějepis."
,,Buržu, jo? Tak to ti nezávidím. Tak pá"
,,Ahoj."
Zazvonilo. Helena běžela na hodinu. Měla štěstí, učitel ještě nedorazil. Byla to poslední hodina, tak se za čtyřicet pět minut mohla se vším svěřit své matce.



,,Mami, půjdu na ples."
,,Cože? Na ten, cituju: Nehoráznou hovadinu kam v životě nepáchnu?"
,,Ano, ten."
,,A máš šaty?" zeptala se malá žena s rezavými vlasy své dcery.
,,Ne. A vůbec nevím, v čem bych šla."
,,Já mám jedny šaty, kdybys měla zájem." řekla ledabile, jakoby nic.
,,Vážně?"
,,Ano. Jsou hluboko ve skříni."
,,A jak vypadají?"
,,Černý, krajkový, s rukavičkami, až na zem."
,,To je přesně to, co hledám." zajásala Helena.
,,Tak si je můžeš zkusit.
V šatech vypadala jako anděl. Tedy anděl temnoty. Černé dlouhé, hladké vlasy jí splývaly s krajkami a černé linky, řasenka a meke- up podtrhly celý temný vzhled.
,,A v kolik se sejdete?"
,,No vidiš, to. On mi má vlastně napsat."
,,V kolik to začíná?"
,,V šest."
,,Máš půl páté."
Helena vstala a opatrně v šatech prošla, aby něco nezhodila, a vytáhla si z tašky mobil. Jedna nová SMS.
Změna plánu. Před školou v pět. Všechno ti vysvětlím později. Honza
Vzala si kabelku, políbila matku a vyšla z domu. Byla naprosto šťastná, tak jako to jen šlo. Nějaký kluk, ne nějaký kluk, ale Honza. No prostě HONZA!!!! ji pozval na Vánoční ples. Ona má úúúžasné šaty! Její nejlepší kamarádka jde taky a její máma je konečně šťastná s tím, s kým zrovna je, ať už se jmenuje jak chce. A vysvědčení bude přímo nádherné.
Tak ponořena do štěstí a eufórie si ani nevšímala okolí. Neviděla proto ani sníh padající ze střechy přímo na ni. Jediné, co kolemjdoucí zahlédly byla kopa spadlého sněhu barvícího se do krvavé, šarlatové barvy.