I

9. června 2012 v 14:19 | Ywen |  Blog
Už ani nevím, co bych měla napsat. Blog asi nakonec nebude nic pro mě, protože vyžaduje účast a návštěvnost, což mi dělá trochu problémy. Asi se nedokážu něčemu tak jednoduchému věnovat tak dlouho. Ráda bych psala o pocitech, ale když je nedokážu vyjádřit... Prostě mi docházejí slova k životu. Asi končím, sama nevím. Ne, nejsem depresivní, vlastně je mi to jedno. Nebudu blog mazat, ani nevím, proč sem píšu tenhle článek. Tak nějak nemám chuť pokračovat. Ale kdo ví, třeba ji jednou zase dostanu.
Tak prozatím ahoj =D
 

Prosím, prosím, jaký design?

24. března 2012 v 20:46 | Ywen |  Nezařazené
Už strašně dlouho přemýšlím nad novým designem, ale brzdí mě dvě věci. První je, že nevím, jak by měl vypadat a druhá, že nemám nikoho, kdo by ho udělal. Takové dost podstatné chyby, že? A proto se chci obrátit s prozbou na vás. Co bych si měla dát jako design? Vy byste mě měli znát nejlíp, tak se ukažte. Jen podotýkám, že nejsem moc na barvy a ani slavné osobnosti. Vyjma Johnnyho, samozřejmě. :D
Tak prosím popřemýšlějte a do komentíků mi napište. Díky :D

Moje země

24. března 2012 v 20:19 | Ywen |  Nezařazené
Asi každý máme svůj svět, do kterého se vracíme, když je nám zle, nebo máme prostě dlouhou chvíli. Takový mám samo sebou i já, ale o něm teď mluvit nechci. Jde o můj svět, ve kterém jsem, když spím. Je to něco úplně jiného a každou noc se v mé hlavě odehrává nový příběh, jako bych nespala. Ty sny jsou tak živé a zdají se každou, opravdu každou noc. V každém je trochu jiný příběh, jiná pointa a vlastně někdy ani nedávají smysl, ale jinak jsou opravdu senzační. Nenapadá mě, k čemu jinému bych to ještě přirovnala, něž třeba k Avataru. Určitě jste ho všichni viděli. Když usnuli, probudili se v novém světě, světě plném možností. Prostě v noci můžu být znovu tím, kým chci být a noje hlava mi tuto službu plní dokonale. Stačí večer jen pomyslet na to, o čem bych chtěla dnešní noc snít a ta dá, jak zaberu, tak je to tady. Neříkám, že to tak funguje vždycky, ale většinou. Samo sebou mě má hlava někdy tak překvapí, že se nestačím divit.
Ale řeknu vám, je to nádherný pocit, když vy jen zadáte téma příběhu a necháte se unášet vlastní fantazií. Zvláštní, že když se probudím, tak mě tahle nápaditá tvorba opustí dřív, než bych si přála. Můj mozek mi ve spánku dokáže splnit veškeré mé sny a to včetně těch nejbláznivějších. Miluju svoji mysl a svůj spánek.
 


Zrcadlo

29. února 2012 v 13:16 | Ywen |  Básničky
Já vím, básničky mi nikdy moc nešly a toto je jeden z mých chabých pokusů přesvědčit vás o opaku...


Zase trocha poezie

22. února 2012 v 13:47 | Ywen |  Něco o mě

Milí čtenáři,

rozhodla jsem se, že tenhle blog bude převážně o mě (ano, jsem egoista), takže bych vám chtěla zveřejnit pár básniček, které mám ráda. Prosím, nehleďte na pořadí a nebudu se tu vypisovat s klasikami, ale spíš s těmi, u kterých mě vážně překvapilo, že je někdo nezná (promiň, Anet :D)-

Forever lonely...

22. února 2012 v 13:32 | Ywen |  Něco o mě
Připadám si hrozně opuštěná. Vím, že občas je dobré být sám, utřídit si myšlenky a tak, ale mezi samotou a osaměním je velký rozdíl, aspoň já ho tam cítím. Kolem mě může být moře lidí a já si připadám sama. Nikdo mi nerozumí. Ale já jim to nevyčítám, není to jejich chyba, je to jen můj pocit.

Úžasná přednáška uprostřed chodby o mé podobě s ženským pohlavním orgánem

18. února 2012 v 18:54 | Ywen |  Něco o mě
Tak mám já tohle zapotřebí? Včera jsme byli na reprezentačním plese Kantilény a otec si prostě celou dobu stěžoval, jak strašně hrají a nadával mi, že kam sem je to zase donutila jít (načež jsem si potom odsedla a užila si zbytek večera s přáteli), přitom jsem jim řekla, že je nebudu nutit, ale jestli chtějí, ať přídou s tím, že tam bude hrát kapela, která hraje cizí písničky (otec totiž přehrávání nesnáší). Abych pravdu řekla, já tam chtěla jenom mámu, protože ta je super a spolu bysme se tam vyřádily. Takhle tam celou dobu seděla u stolu jako oukropek, a když jsem jí řekla, aby šla tancovat s náma holkama, tak na to otec, že se jim ta hudba nelíbí.

Elgartka forever...♥

16. února 2012 v 19:19 | Ywen |  Něco o mě
Dnešní den byl naprosto skvělej. Náladu mi nedokázal zkazit ani test z biologie, kterej mám totálně blbě a matika asi se stejným výsledkem. Já nevím proč, ale dneska jsem se prostě v té škole cítila jako doma a nevím čím to je. Pořád jsem se smála a zpívala jsem si a dokonce když nám profesorka v chemii vysvětlovala, že sodík se ochotně vzdá jednoho elektronu a tím se přidá k neonu, tak mi to přišlo nesmírně romantický... Yep, už blbnu.

Tak jsem se zase dala na cvičení

16. února 2012 v 17:26 | Ywen |  K vypracování těla a zvýšení sebevědomí
Hmm, tak mi asi zase hráblo. Snažím se přesvěčit sama sebe, a musím uznat, že mi to docela jde, že to zvládnu a vytrvám. Upřímně nechápu, co si to sakra pořád nalhávám :D. Ale snaha se přece cení, nebo ne? Vždyť je to jedno, jde jenom o můj dobrý pocit. Našla jsem jednu dost dobrou stránku se cvičením, jmenuje se to fithall.cz (doufám) a tam si vždycky něco zacvičím. V úterý jsem zkoušela jógu a pak si ze mě ségra dělala prdel :D no to byl zase zážitek :D.

Amélie z Montmartru s Anet Mikuláškovou :D

26. ledna 2012 v 16:11 | Ywen |  Něco o mě
Jako obvykle jsem po dlouhých minutách neúprosné nudy zase po nějakém čase zavítala na YouTube. Psala jsem jedno slovo za druhým a čekala, jakou písničku mě chtrý vyhledávač najde. A světe div se, vyšla mi právě tahle.


Je to (samozřejmě pouze čirou náhodou) jedna z mých nejoblíbenějších. Pustila jsem ji a na chvíli se jen zaposlouchala do hudby a najednou jsem před sebou viděla Anet, jak v černých kalhotých a tom červeným tričku s volány vepředu a těma svýma řetízkama, náramkem a prstýnkama hraje v garáži na piáno. Prsty jí tančí po klapkách a kývá se zepředu dozadu jako profesionální hráčka. Ani vlastně nevím, jestli Amélii umí, ale myslím, že ano. V mých představách určitě. :D Tak aspoň vidíš, Anet, že na tebe pořád myslím.

Kam dál